Návrat do Evropy byl pro nás především chladný a deštivý. Na letiště Schiphol v Amsterdamu jsme dosedli kolem 9. večerní a byli jsme přivítáni podzimním holandským deštěm. Vcelku vyčerpaní po téměř 24 hodinové cestě a překročení šesti časových pásem jsme dorazili do Východního Amsterdamu, kde nás čekala naše hostitelka Lea, kterou jsme si našli přes Airbnb.
Lea se svým přítelem a „psíkem“ Bresanem. Od něj se nám dostalo patřičného přivítání. Bresan totiž miluje lidi, ale tolik lásky od dobrmana s kohoutkovou výškou kolem jednoho metru, navíc umocněná rozeběhem ze schodů bylo něco, co jsme málem neunesli. Nicméně si nás Bresan získal hned od první chvíle a kdykoliv jsme necourali po městě, ale pobývali doma, tak nám dělal společnost.
Protože jsme byli po celodenní cestě hodně vyšťavení, dopřáli jsme si dlouhý spánek, a tak se naše dlouho vysněná snídaně stala vlastně obědem. Sotva jsme vstali, došli jsme si do krámu, koupili si hromadu sýru, jogurty, mléko a pomerančový džus. Už po cestě se nám sbíhaly sliny, a tak jsme se konečně po půl roce na „rejži“ dočkali pořádného sýru, pečiva, jogurtu a zkrátka všeho po čem se nám hodně stýskalo. Jak se dalo čekat, tělo reagovalo tak, že nám bylo hned trochu těžko, ale i tak to stálo za to!
Po pozdní snídani jsme se i přes nepřízeň počasí rozhodli vyrazit ven, hezkého počasí jsme se taky nemuseli vůbec dočkat. No a protože venku bylo kolem 10° a my neměli žádné teplé oblečení, začalo vrstvení. Obyčejně nejsem vůbec zimomřivý typ, ale po půl roce v tropech mě i 5 vrstev a dvoje ponožky občas nestačili. Když jsme se dostatečně přioděli, tak jsme vypadali trochu jako blázni, ale bylo nám relativní teplo, takže co?! Protože počasí je v Holansku aprílové celoročně, procvičili jsme si i řádně oblékání a balení plášťěnek. S deštěm se to tu má tak, že zhruba půl hodiny prší, pak je 10 minut hezky a pak zas prší, to se střídá třeba půl dne, pak se zatáhne a prší furt. Zkrátka ideál na městskou turistiku.
A protože my vyráželi až odpoledne a už pršelo furt, naplánovali jsme si aktivity. při kterých budeme hezky schovaní. Nejdříve jsme se už předem objednali na prohlídku jedné z mnoha amsterdamských firem zabývající se zpracováním diamantů. Z širokého spektra jsme si nakonec vybrali firmu Coster Diamonds a určitě jsme udělali dobře. Coster Diamonds spravuje například britské korunovační klenoty a byla to právě tato firma která, jako poslední leštila legendární Koh-i-noor. Při prohlídce jsme se dozvěděli vše o zpracování a úpravě surových diamantů řezáním počínaje a leštěním a výrobou šperků konče. Nakonec nás zamkli do předváděcí místnosti a ukazovali nám vzorky jednotlivých kvalit, velikostí a typů brusu diamantu. Samozřejmě nám pověděli i ceny, ale počty nul si už přesně nepamatuji.
Jako druhé útočiště jsme vybrali plavbu po amsterdamských kanálech. V lodi na nás, pravda, nepršelo, ale všichni uvnitř byli totálně promočení, a tak se celá prosklená panoramatická loď nádherně mlžila a bylo prd vidět. Naštěstí poměrně brzy přestalo pršet a mi mohli otevřít okna a obdivovat holandskou metropoli z jiného úhlu. Grachty (čti chrachty :-)) a jejich okolí je jednoduše pohádkové, vlastně jako celé Holandsko. Historické hrázděné domy s typickými nakloněnými štíty ve vás vyvolávají pocit, jakože se celý kanál nad vámi uzavírá. Moc se nám líbila budova námořního muzea, a také bylo lákavé muzeum v domě Anny Frankové, ale fronta sahající (i v tomto nečasu) za dva rohy, už tak lákavá nebyla. Po celou plavbu jsme si dělali mentální poznámky, kam v příštích dnech musíme zajít a prohlédnout si to podrobněji, než jen za jízdy z lodi.
V celém Nizozemsku jsou velmi oblíbené trhy a v Amsterdamu není den, kdy by se alespoň nějaký trh nekonal. Největším trhem je ten v Albert Cuypstraat, kam jsme vyrazili. Tady jsme se cítili zase trošku jako v Asii. Díky stále silnému napojení Nizozemska na Indonésii je trh zplaven tropickým ovocem, ale také třeba oblečením, které je bežné v Asii. Takže planďáky, které jsme vezli přes půlku světa, jsme si mohli klidně koupit v Amstru, i když několikanásobně dráž. Krom toho tu byla k vidění směsice nejrůznějších artiklů od cyklistického příslušentsví (to se prodává v Nizozemsku zkrátka všude) přes rybí speciality, sýry, pečivo až po stánky s klasickými hranolky v kornoutu s belgickou majonézou (vynikající!!). Odtud jsme to vzali přes Rembrandtovo náměstí na květinový trh, kde je možné nakoupit širokou škálu (především) tulipánů, amarylisů, ale i osiva pro marihuanu. Pak jsme na náměstí Dam přímo před Královským palácem potkali JEHO! Ano, potkali jsme Darth Vadera, a přestože obyčejně za focení neplatím, tak tady bych si odejít bez fotky neodpustil.
Poslední celý den v Amsterdamu jsme začali procházkou po čtvrti Jordaan, která je označovaná jako nejautentičtější část města. Asi bych se pod to podepsal, zbytek města je malebný úplně stejně, ale na Jordaanu je zkrátka něco víc. Rovnoběžné uličky osázené kavárnami, obchůdky, indonéskými bistry, kanály lemované hausbóty a loděmi přestavěnými na celoroční bydlení, prostě to má kouzlo. Nejlepší je na Jordaanu odložit mapu a nechat se ztratit v tomto krásném labyrintu uliček a kanálů. Nakonec jsme se probloudili až k nejfotografovanějšímu mostu na místních kanálech, tzv. Skinny bridge. U mostu nás přivítali davy lidí, ale evidentně místních, ve městě totiž probíhal Amsterdam City Swim, kdy plavci překonávají dva kilometry dlouhou trať vinoucí se městem kanály. Chvíly jsme stáli u zábradlí a povzbuzovali plavce, ale záhy jsme se už museli vydat na tramvaj, jeli jsme totiž k jednomu z mála zbylých amsterdamských vodních mlýnů.
Pivomilec má v Amsterdamu dvě možnosti, jak ukojit svoji zvědavost. Jednou je obří mašinerie s názvem Heineken experience, kam by se žádný milovník zlatavého moku ani nepřiblížil nebo může navštívit Brouwerij't Ij. Brouwerij't Ij je minipivovar sídlicí v onom mlýně a přilehlé budově původních lázní. V pivovaru pořádají denně prohlídky spojené s ochutnávkou, bohužel náš předpoklad, že dorazíme cca půl hodiny před prohlídkou a ještě nebude naplněná se nám vymstil, a tak nám zůstali jen oči pro pláč. Chtěli jsme si spravit chuť místním pivem, ale to se nám vůbec nepodařilo. Dali jsme si dva vzorky (jeden se jmenoval Plzeň), ale ani jeden nebyl nijak zvlášť zajímavý. Spíš než ležáky plzeňského typu připomínali IPu (Indian Pale Ale – velmi hořké pivo, víc jak tonik). Alespoň jsme částečně přestali litovat, že jsme promeškali onu prohlídku.
Poslední dopoledne před odjezdem jsme ještě stihli zajít na bleší trh a podívat se, které všechny „divnověci“ se dají koupit v Amsterdamu na ulici. Pak jsme ještě rychle nakoupili asi čtvrt metráku sýrů a museli jsme rychle dobalovat, abychom stihli náš žlutý expres Amsterdam – Praha.
Tato trasa není přímá, takže jsme ještě viděli snad celé Nizozemsko a půlku Německa, ale pak už jsme rádi (u mě přesně na den) po sedmi měsících viděli naší rodnou hroudu.
