Krásy východního Bali jsme už zčásti viděli, tak jsme se mohli plně věnovaat Ubudu a okolí, proto jsme se objednali na prohlídku čokoládovny Big Tree Farms na okraji města. Tomu však předcházela pro mne bolestná skutečnost, že si budeme muset znovu půjčit motorku a se smrtí v očích vyrazit řezat zatáčky.
Trasu jsme si prohlédli na mapě a tušili jsme, že nebude jednoduchá. Samá křižovatka, zatáčka a o mapě jsme si mohli jenom nechat zdát. Nasedli jsme na motorového oře a doufali, že nás místní nějak nasměrují. Prvních několik kilometrů bylo snadných až do místa, kde jsme měli odbočit z hlavní a začít se prokousávat periferií města, která připomíná spíše venkov. S rostoucí vzdáleností nepřímou úměrou klesala i schopnost místních mluvít cizími jazyky, a tak jsme se začali spoléhat na rady prodejců v samoobsluhách, kteří většinou alespoň základní angličtinou vládnou. Proto jsme zastavovali u každého Indomaretu a Alfamartu a ptali se na směr. To co na googlu byla půl hodinová cesta, nám zabralo dvojnásobek. Naštěstí jsme si dali dostatečný náskok a na prohlídku jsme dorazili zdárně asi 10 minut před jejím začátkem.
Prohlídka v Big Tree Farms factory je zajímavá i díky tomu, že celá stavba, krom základové desky, je z kokosového dřeva (podlahy) a bambusu (zbytek). Než začala samotná prohlídka, dostali jsme studený nápoj z kakaových bobů a mohli jsme nerušeně obdivovat celou bambusovou konstrukci. Když si člověk uvědomí, že jde pouze o přerostlou trávu, tak žasne, co vše se z ní dá vytvořit. Škoda, že u nás je bambus jako stavební materiál tak drahý, tady je to skoro plevel.
Když dorazila naše průvodkyně, zatoužili jsme pracovat v čokoládovně jako ona. Jmenovala se Nova a byla do čokolády úplně zblázněná, bylo to cítit z jejího výkladu, který byl místy tak vášnivý, až jsme uvažovali, jestli to s čokoládou nepřehnala. Na druhou stranu, čokoláda je jen lehká droga, tak proč ne.
Nova nám postupně ukázala celou výrobní řadu společnosti, která se nezabývá jen výrobou čokolády, ale také kokosového cukru, sirupu a energetického nápoje, kakaového másla, různých pražených směsí a spousty dalšího. Téměř vše je organické. Ode všeho jsme dostali ochutnat, a tak štěstí, že jsme přijeli na motorce a mohli si odvézt jen vzorky čokolády, všecko bylo totiž moc dobré. Dále jsme se dozvěděli vše o výrobě čokolády od plodu kakaovníku až po tabulku, stejně tak i o zpracování kokosu. Následně nás Nova provedla provozem a ukázala některé stroje na zpracování čokolády. Bylo to trošku jako v ocelovém městě, stroje byly veliké a ze všech se pářilo. Po ukončení prohlídky, jsme si ještě nakoupili čokoládky a vyrazili na cestu zpět.
Když už jsme měli tu motorku půjčenou, tak jsme s ní zajeli i do Sloní jeskyně (Goa Gaja). Celý areál je zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Vchod do jeskyně je vytesán do reliéfu mnoha démonů a jiných kreatur, dříve zde měl být vyobrazen slon. Jeskyně pochází již z 9. století a je svatým místem pro Balijce. Před jeskyní je posvátný bazének, kde věřící provádějí očistu. Dále v areálu je jezírko a krásná přírodní zahrada. Do areálu jsme přijeli až v pozdním odpoledni, a tak mezi hustými korunami stromů prosvítalo měkké světlo odpoledního slunce. Pohled na zahradu byl kouzelný. Pro tento den už toho bylo dost, tak jsme vrátili motorku a sebe zpátky do guesthousu.
Pomalu se blíží konec naší cesty, a tak jsme hodně času trávili na místním tržišti dohadováním se o cenách různých maličkostí, které si přivezeme s sebou domů. Krom toho mne Verča vzala do jedné zahrady, kterou objevila loni, přezdívá jí Magická zahrada. Jsou to bungalovy, které ovšem postihl neblahý konec, a tak jsou dnes v provozu pouze 4 pokoje, a areál svou slávu již ztratil. To mu ovšem neubralo na kráse, možná naopak. Bylo moc hezké prodírat se opuštěnými bungalovy, jejich terasami, prohlížet si zarostlý bazén, nakouknout do bývalé kuchyně, v jedné koupelně si někdo dokonce ještě dosušuje kalhoty od Versaceho :-). Celé místo působí velice tajemně a nebýt přesily krvežíznivých komárů, dalo by se tam strávit i celý den prolézáním všech koutů, kterých je tu v zarostlé zahradě nespočet. Dříve to muselo být opravu hezké ubytování.
Protože je v Ubudu hodně restaurací, které nabízí lekce balijské kuchyně, neodolal jsem a na jednu si zašel i tady. Hodina začala moc hezky, protože v restauraci měli vlastní zahrádku, kde si pěstují hodně druhů zeleniny a ovoce, takže jsme si na vaření spoustu věcí čerstvě natrhali. Dokonce jsem poprvé v životě viděl podzemnici olejnou, takže jsem si dal i úplně čerstvé arašídy. Jako menu jsme měli kuřecí saté, polévku z mladého banánovníku, papájový salát, kuře balené v banánovém listě vařené na páře, arašídovou omáčku a jako dezert smažený banán a pandanové palačinky. Toto byla již moje třetí vařící lekce za naší cestu a musím říct, že byla nejhorší. Na většinu věcí jsme se koukali, jen občas jsme něco nakrájeli. Většinu práce zastal Wayan, který byl naším kuchařem. Navíc jsme nikdy pořádně nevěděli, co zrovna připravujeme, resp. do kterého jídla onu věc zpracováváme. Na konci lekce jsem měl ve všem pořádný guláš a vůbec jsem netušil, co je z čeho uvařeno. Doufám, že mě obbržená kniha s recepty navede správným směrem, protože i přes rozpaky ohledně průbehu lekce, bylo jídlo vynikající.
V den vařící lekce bylo zrovna 17. srpna, tedy indonéský Den Nezávislosti. Letos se slavilo 70. výročí, slavnostní výzdoba byla všude a přípravy na něj jsme pozorovali již od našeho samotného příjezdu na Bali. Prvně jsme si všimli ranních pochodů dětí, které si to rázovali ve dvoustupu po silnici a potkávali jsme je všude od severu, přes východ ostrova až po Ubud. Šlo totiž o nácviky na Den D. Věděli jsme, že to hlavní se bude odehrávat na fotbalovém hřišti v centru města, ale přesný údaj o čase jsme bohužel neměli. Když jsme šli kolem dopoledne, nic se tam nedělo, takže jsme usoudili, že to vypukne až později.
Majkee tedy před třetí hodinou odešel vařit a pak vyprávěl, že na hřišti byly postaveny dvě májky. Jedna pro chlapy, druhá pro chlapce. Chlapi tvořili lidskou pyramidu a dobývali se na vrcholek, zatímco na tenčí chlapecké májce již jeden mladík seděl a nůžkami odstříhával to, co tam viselo. Nevíme co to bylo. Udělal tedy pár fotek a spěchal na lekci vaření.
Já jsem se vypravila asi o hodinu a půl později s plánem, zajít si na masáž. Když jsem však míjela fotbalové hřiště, už tam bylo spoustu lidí a na plochu právě nastoupilo 50 postarších cvičenek s předcvičovatelem. Bílé kalhoty, červená trika a bíločervená čelenka. Barvy indonéské vlajky a symbol oslav. Jelikož cvičenky byly již ve věku babiček, vystoupení začalo pozvolným tempem – rozcvičováním od kroužení hlavou a tak dále... K tomu hudba – počítání v indonéštině od jedné do osmi. Byla jsem tím jak hypnotizovaná a nevěděla, co si o tom mám myslet. Nevím to doteď. Čekala jsem, jestli přijde něco víc. Přišlo. Po zhruba patnácti minutách se ze cvičícího davu oddělily 3 tanečnice a sehrály krátké představení tradičních balijských tanců. Pak opět pokračovalo cvičení. Jelikož jsem byla zvědavá, jestli bude něco dál, nakonec jsem se rozhodla masáž vynechat a zůstat na fotbalovém hřišti. Cvičenky měly výdrž, minimálně půl hodiny tam „blbly“. Já jsem bohužel neměla ani mobil, takže jsem to nemohla zdokumentovat.
Potom začali svolávat všechny ty školáky, kteří se seřadili po celém hřišti. Dozorovali vojáci a pak přišel nějaký místní hlavní velitel, dětský pochodový orchestr hrál a nejslavnostnější chvíle nastala, když si to ulicí pochodem podupávala vlajková četa v krásných bílých uniformách. Slavnostním sundáním a odnesením vlajky celé oslavy skončily. Těžko se to popisuje, ale zážitek to byl opravdu velký a moc příjemný. Vždycky je milé, když můžeme poznat něco z místní kultury a života.
