Výčet navštívených přímořských destinací pokračuje. Po Pemuteranu a Lovině jsme zamířili do Amedu. Nicméně Amed pro nás znamenal něco jiného než pláž a moře, z Amedu jsme totiž chtěli zdolat nejvyšší horu na Bali, Gunung Agung. O výstupu na Agung Verča mluvila už od loňska, když se byla na Bali podívat a letos ho chtěla konečně zdolat. Agung je nejen největší, ale také nejposvátnější horou na ostrově, každý den se k ní Balijci modlí a obětují pro ni.
Abyste si nemysleli, výstup na vrchol není pro žádná ořezávátka. Pokud chcete stihnout východ slunce, tak výstup musí začít nejpozději o půlnoci, což pro nás znamenalo si sjednat dopravu už na půl desátou večer. Výstup samotný rozhodně není nedělní procházkou na Říp, kdyby byly cesty osazeny jištěním, nikdo by si nestěžoval. Přestože jsme měli pochybnosti o našem vybavení (nemáme pořádnou čelovku po tom co nám jí ukradli a moje pláťáky jsou výsměchem pro turistickou obuv, o teplém oblečení ani nemluvě), tak přece jen jsme o výstupu přečetli hodně informací a cítili jsme se připraveni vystoupat až na vrchol. Objednali jsme si průvodce (nejprve jsem protestoval, ale pak jsem uznal, že bez něj je to opravdu hazard) a dopravu. Pak přišel den výstupu....
Už delší dobu nás trápil nižší tlak, a přestože jsme pili jak velbloudi, tak jsme se při vstávání motali jak při východu z putyky. Právě v den, kdy jsme chtěli jít na Agung, se nám motovice ještě zhoršila. Hned při ranním vstávání jsme se necítili jistě. Čekali jsme až do pozdního odpoledne, zda se to nezlepší, ale nic takového nepřicházelo. Po zvážení všech pro a proti jsme se (pořád si myslím že moudře) rozhodli výstup na vrchol odvolat.
Co s volným časem? Už jsme se jakž takž vylízali z nachlazení, které jsme si přivezli z Jávy, a tak jsem se rozhodl zjistit, co nabízí zdejší vody pro potapěče a Verča si užila tu chvilku klidu (ode mě) relaxací u moře. Protože Amed je jen coby kamenem dohodil od Tulambenu, kde se nachází jeden z nejznámější vraků na potápění, měl jsem s výběrem lokality celkem jasno. Našel jsem si potápěčskou základnu a řekl jsem si o jeden ponor na USAT Liberty a druhý mi byl celkem volný. Potapěčské lokality v okolí Amedu a Tulambenu jsou většinou blízko u pobřeží, proto se tu potápí ze břehu. Pro mě šlo o první dva ponory ze břehu, ale krom toho, že se člověk musí s cajkama na zádech dostat jak do vody, tak z vody, aniž by se nenechal smést vlnou, nejde o nic mimořádného.
První ponor byl na lokalitě Coral garden. Lokalita je vhodná pro tzv. macro potápění, tzn. spousta malých, ale opravdu malých zvířátek. Človek musí pořádně hledat a nebát se plavat pěkně u dna, ale když se pořádně kouká najde spousty krevetek, měkkýšů a hlavně nudibranch(ů) (mořský slimák). Na jednom místě byla dokonce čistící stanice, kde jsem si nechal pořádně očistit ruce od krevet. Potkali jsme také párek olihní.
Ponor na USAT Liberty byl můj první ponor na pořádném vraku. Moc jsem se na to těšil. Historie vraku začíná za druhé světové války, kdy byla loď zasažena japonským torpédem a potopena. Následně byla vyzdvižena na břeh a zanechána svému osudu. Poslední velký výbuch Agungu v roce 1963 však navrátil vrak zpět moři. Dvojité potopení loď velmi poznamenalo. Vrak už není moc kompaktní, a i když se potopíte přímo do vraku, je z něj pořád odevšud vidět okolní moře a cest ven i dovnitř je nepočítaně. Nejzajímavější zvířátko byla asi trnucha modroskvrnná, jinak jsme potkali víc potapěčů než ryb. Věřím, že před 30 lety mohl být tento vrak velice zajímavou lokalitou. V dnešní době masového turismu, kdy se na vraku vystřídají stovky potapěčů denně, je tato lokalita již vypotápěná. Na druhou stranu to byl můj první vrak a ten moment, kdy se vrak pomalu vynořoval před mým zrakem z hlubin, nezapomenu. Alespoň do té doby, než ho nepřebije zážitek z jiného vraku.
Po více jak týdnu u moře jsme se rozloučili s černými písky severovýchodního pobřeží Bali a zamířili jsme do uměleckého města Ubudu ve vnitrozemí ostrova.
