Z černých písečných pláží a líného klidu severního Bali jsme ještě nechtěli utíkat, takže z Pemuteranu jsme bemem zamířili do Loviny, vzdálené necelou hodinku cesty. Při příchodu do guesthousu jsme jsme prokličkovali přes hromady hlíny a kamenů, protože zrovna předělávali předzahrádku. Náš pokoj byl však v patře a s výhledem na moře (i když před námi ještě pár střech bylo), ale i tak bylo cítit moře a slyšet šumění vln, takže moc příjemné a klidné místo na pár dní.
V průvodci jsme se dočetli, že se zde v jedné restauraci pořádají kurzy vaření a po prostudování jejich webových stránek se nám nabídka moc líbila. Ještě téhož odpoledne po našem příjezdu jsme se proto do restaurace vypravili, abychom si to obhlídli a domluvili se. Z našeho ubytování do restaurace Warung Bambu Pemaron to bylo asi 2,5 km, pro nás žádná velká vzdálenost. I tak jsme byli jediní za dlouhou dobu, co ji šli, protože cesta vedla podél krajnice hlavní silnice a zrovna příjemná procházka to nebyla. Když navíc servírka v restauraci zjistila, že jsme šli pěšky, tak se docela vyděsila, hlavně že takovou dálku!!!
Už vzdušný a otevřený interiér restaurace plný obrazů na nás působil moc sympaticky. Domluvili jsme si datum vaření a zpátky jsme se vydali tentokrát podél moře. To byla rozhodně lepší varianta než silnice. Podél moře vedla betonová cestička a téměř nikoho jsme nepotkali. Bohužel pro nás tato cesta brzy končila, protože zde nebyl žádný most přes říčku vlívající se do moře. Tak jsme museli zamířit zpět k silnici, ale aspoň trochu jsme si pomohli.
Silnice od našeho guesthousu vedla přímo na pláž. Na koupání to tam zrovna nebylo, protože pláž i moře okupovaly loďky. Šli jsme to jen omrknout, ale hned se nás tam ujaly místní prodejkyně, které netrpělivě vyhlížely další turisty, kterým by mohly prodat náramky, přívěšky, sarongy a všemožné oblečení a samozřejmě také něco k jídlu a pití. Po zdvořilostní konverzaci jsme si koupili alespoň mladý kokos a mě se ujala Madi, která mě lákala na masáž a přitom už mi zpracovávala ruku. Nedalo se jinak a podlehla jsem, lehla jsem na lehátko, které měla na pláži nachystané a užívala si balijské masáže. Byla to slast a po masáži moje kůže krásně voněla kokosovým olejem a konečně po jaké době byla pořádně promazaná.. :-)
Na druhý den jsme promýšleli variantu vyrazit na trek k vodopádu, ale nakonec jsme rozhodli pro volný den. Ten jsme strávili oba s knížkou, Majkee na naší verandě a já na lehátku na pláži, kde jsem byla sama a kromě knížky jsem mohla pozorovat nádherné vlny a štěňátka hrající si na pláži, slepice s kuřátky, kachny a kočky. Všechno si vesele žije pohromadě.
Další den už byl náš velký vařící den. Ráno nás vyzvedl řidič, který nás vzal nejdříve do restaurace, kde jsme si dali kávu a pak jsme společně s naší vařící instruktorkou Putu jeli na místní trh. Tam jsme se sešli s druhým párem, který s námi měl vařit, Sabrine a Benem z Německa. Trh nebyl první, který jsme v Asii viděli, takže už jsme nebyli z ničeho moc překvapení. Na druhou stranu, každý trh je pro nás vždycky zážitkem, protože čerstvé suroviny, které jsou na trhu k dostání jsou pro nás v České republice stále nedosažitelné. Když jsme si prošli celý trh a dokoupili nezbytné suroviny k vaření, zamířili jsme konečně do restaurace.
Prvním krokem bylo dohodnout se, co budeme vařit. My jsme vybrali tři jídla a naši kolegové taky, naštěstí jsme měli stejné chutě, protože jsme se s jídli shodli. V kuchyni jsme nafasovali zástěry a čepice, vyfotili jsme se a šli jsme na to. Když je malá skupinka, tak se vaří v normální restaurační kuchyni (jako my), větší skupinky už absolvují kurz venku. U stolu už jsme měli každý nachystané prkýnko a nůž, jídla jsme vařili postupně jedno po druhém. Pod dohledem Putu jsme krájeli, drtili, míchali a ochutnávali (to byla naše nejoblíbenější činnost). Důležité bylo, že vaření jsme se všichni opravdu aktivně účastnili, ne že bychom jenom koukali šéfkuchařce pod ruce. K dispozici jsme měli naše recepty, kam jsem si poctivě dělala poznámky, protože jsem hlava děravá. :-)
Prvním jídlem byla asijská klasika – spring rolls (jarní závitky). Základem bylo připravit palačinky, při jejichž výrobě jsme se všichni vystřídali. Počáteční stres, že se moje palačinka vyhozením neotočí, jsem překonala pro jistotu dvojím otočením o 360°. :-) K závitkům jsme dělali sladkokyselou omáčku, která se chuťově nedá ani trochu srovnávat s tu kupovanou, a hned po usmažení jsme si je šli sníst. Protože s plným žaludkem se vaří lépe. Museli jsme se pochválit, protože závitky byly opravdu vynikající.
Zbylá jídla už jsme vařili s tím, že si je pak všechny sníme najednou, až bude všechno hotovo. A co bylo na menu? Tim tuna – tuňák v kokosovém mléku, kuře s koriandrem, balijské vepřové s citronem, saté z tuňáka a kokosu na stonku citronové trávy a gado-gado (zelenina s arašídovou omáčkou). Těžko říct, co bylo nejlepší, protože všechno bylo božsky vynikající. Zároveň všechna jídla byla jednoduchá a jejich příprava netrvala dlouho, což také oceňujeme. Když jsme měli hotovo, tak jsme se šli usadit k již krásně prostřenému stolu a začali nám nosit naše výtvory. Vše se jí s rýži, samozřejmě. Když už jsme si na tom všem pošmákli, ještě jsme dostali ovocný dezert – jackfruit a tamarilo („stromové rajče“).
Den plný vaření jsme si užili plnými doušky a už se těšíme, až si recepty vyzkoušíme pěkně doma...
