Na ostrov Nusa Penida jsem si jel spravit chuť po dosavadním průměrném potápění během naší cesty a zároveň si splnit dva velké potápěcí sny. Potápět se s rejnoky manta a vidět na vlastní oči jednu z nejzáhadnějších ryb světových oceánů, měsíčníka svítivého. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jen za dva dny potápění se mi podaří oboje.
Ostrov Nusa Penida je největší ze skupiny tří ostrovů ležících na východ od Bali, jen co by kamenem dohodil na další indonéský ostrov Lombok. Ostrov obtéká celkem pět proudů, díky kterým jsou zdejší vody bohaté na živiny, a tak jsou vody v okolí ostrova plny života. Podmořské proudy zároveň vodu kolem ostrova výrazně ochlazují a rozdíl teploty vody od Bali může být i více než deset stupňů. Na druhou stranu se díky tomu tvoří klima pro výskyt měsíčníků.
Poslední dobou máme cestu již přesněji naplánovanou, a tak jsme měli na Penidu vyhrazeny pouze 3 noci. Ve finále mi to na vše podstatné stačilo, ale pro příště by nám nevadilo na ostrově strávit týden i více. Ostrov je totiž turismem téměř nezasažen. Krom severního pobřeží nenajdete na ostrově turistické ubytování. Ostrov je ideální pro projíždky na motorce a bloumání po divoké přírodě a jeho rozeklaném severním pobřeží.
Na ostrově je jediné potápěčské centrum, které zároveň provozuje i ubytování, sídlící ve vesnici Toyapakeh. O výběru bydlení jsme měli tedy jasno. Abych nezapomněl, celé zařízení je vedeno Češkou. Takže pokud má někdo zájem si dát na okraji Indického oceánu řízek, bramborák nebo třeba smažák, tohle je místo kam vyrazit. Nás tedy tato pestrá nabídka neokouzlila, a tak jsme vyráželi za jídlem na místní tržiště.
Když jsme na základnu přijeli, byla tam již skupina českých potapěčů. Trošku nám dělalo problémy se aklimatizovat zpátky na naše krajany, ale nakonec jsme to zvládli. Ve stejný den jako my dorazil další pár, který si po delším pobytu v odlehlých horách musel též na tolik lidí zvykat, hned jsme si padli do oka. Z Hynka se Zuzkou se navíc vyklubali freediveři, takže jsem se těšil, až je uvidím v akci. Ještě jsem se pořádně s freedivery nepotápěl.
Protože jsme měli na ostrově jen tři noci, měl jsem čas jen na dva potápěcí dny, tedy 4 ponory. První potápěcí den byly na plánu lokality Crystal Bay a Manta 66. Na první je největší pravděpodobnost spatření měsíčníků na druhé až 95% možnost setkání s mantami. Už samotná cesta na lokality byla zážitkem. Obě lokality jsou směrem na jižním pobřeží ostrova, tudíž jsme se po cestě kochali výhledy na strmé břehy stoupající několik desítek metrů z moře, na jejichž úpatí se tříštily vlny hnané na skály silnými proudy. Tady je potřeba říct, že díky těmto proudům je potápění na Penidě jednak zajímavé (bohatší podmořský život), ale také může být i velmi náročné a někdy nebezpečné. Podmořské proudy jsou velmi silné a byli i případy, kdy odnesli potapěče až na Jávu.
První ponor byl na Crystal Bay, takže jsem zkřížil prsty, vyslovil přání a hurá do vody. Hned ze začátku bylo cítit, jak je voda výrazně chladnější (23°), ale nic, co by se nedalo v silnějším neoprénu vydržet. Měli jsme štěstí, nebyly žádné proudy, a tak jsme si mohli užít krásný ponor v barevnýh korálových zahradách se spoustou ryb. Díky dokonalé viditelnosti (i 30m) jsem však stále koukal do hlubin, zda nespatřím měsíčníka. Bohužel se tak nestalo. Ale nesmutněl jsem, ponor byl i tak zdaleka tím nejlepším, jaký jsem na naší cestě absolvoval. Navíc těsně před vynořením nás připlula zkontrolovat krásná kareta, moje první v životě. Nezbývalo, než vyrazit na Mantu 66 a doufat, že nebudu mezi těmi 5%, kteří mají smůlu. To, že mezi nimi nebudu jsem věděl, ještě než naše loď vypnula motory. Už nad hladinou byly vidět obrovské stíny brázdící vodu kolem čistící stanice na této lokalitě. Bohužel je tato lokalita ještě studenější než předchozí, a tak tu jsou ponory obyčejně krátké. A taky, že jo! Skočíme do vody a počítače ukazují jen 20°. Není tedy na co čekat a míříme rovnou k čistící stanici. Tady pak jen stačí čekat...
Popsat to, co jsem cítil při pohledu na ty majestátní tvory je nemožné. Když kolem vás proplouvá manta, čas neexistuje. Vše stojí, i celý oceán je nehybný a jen sleduje ladné pohyby mantích "křídel", teprve poté co se manta vzdálí, začne opět písek v hodinách padat a ručičky obíhat ciferník. I když jsem manty viděl nesčetněkrát v dokumentech, nemohlo mě nic připravit na to, jaké to bude ve skutečnosti. To, jak je celý tvor majestátní jsem si uvědomil až po tom, co plul zhruba dva metry ode mne. Vždyť je to zvíře větší než já, uvědomil jsem si! Teplota vody již pro mě nehrála roli a já téměř bez dechu pozoroval tu plejádu ladných pohybů. Navíc se s námi potápěli i Hynek se Zuzkou, a tak jsem viděl dva elegantní tvory pospolu, mantu a freedivera. Oproti nim jsem si se vším tím vercajkem připadal elegantní asi jako hroch. Většina skupiny už dávno vymrzla a byla na lodi, ve vodě jsem zůstal jen já a průvodce Tom. Chudák, ještě teď vidím jakou měl na odhalených místech husí kůži. Podívaná byla tak strhující, že teprve až když odplula poslední manta, tak jsem si všiml víc jak dvoumetrové murény síťkované, která byla přímo pode mnou.
Zdroj: galleryhip.com
Tak úspěšný byl tedy hned první potápěcí den na Penidě. Už teď jsem věděl, že se cesta na ostrov více než vyplatila. Navíc mě čekaly ještě další dva ponory den následující, nemohl jsem se dočkat rána.
Druhý den ráno jsme se domluvili, že pojedeme znovu na Crystal Bay a pak se podíváme na Toyapakeh Bay, méně náročný ponor. To jsem ještě netušil, jak za to budu vděčný. Už když jsme jeli na Crystal Bay bylo vidět, že se moře změnilo. Bylo divočejší. Vlny byly větší, voda tmavší. Po zanoření jsme hned poznali, jak se lokalita může změnit za 24 hodin. Včera pohodový ponor, téměř bez proudu v trochu studené vodě se proměnil na oddřený ponor od začátku do konce a v ledové vodě. Teplota vody totiž vlivem proudů klesla na 17°, a to už je sakra kosa. Nicméně i tady se tepelný komfort odsunul do pozadí, tentokrát kvůli proudům. Chvilku po začátku ponoru jsme se dostali do protiproudu, který nás pronásledoval až do vynoření. Ze začátku mi to ani moc nevadilo, ale po 20 minutách neustálého kopání, aniž bych se nijak výrazně pohyboval jsem už byl zvláště psychicky vyčerpán. Ponor mě nebavil, byla mi zima pořád jsem jenom kopal, ani jsem se moc nerozhlížel, co je kolem. Koukal jsem jenom před sebe a snažil se držet tak blízko u dna nebo útesu (tam je proud nejslabší) jak to šlo, jen abych neničil korály. Po věčnosti (prý to byla půlhodina) jsme se prokopali do jeskyně, kde jsme si mohli odpočinout. Byla to jeskyně vyhloubená ve skalnatém pobřeží ostrova.. Nad hladinou je do ní vchod asi metr vysoký a půl metru široký, nicméně je tímto téměř nedosažitelná. Zatímco pod vodou se do ní dá dostat celkem pohodlně. Uvnitř jeskyně nebyly žádné proudy, a tak jsme jen leželi na hladině a poslouchali stovky netopýrů visících ze stropu. Trochu jsem se bál, abych nedostal okusit guána, ale jinak se mi jeskyně líbila. Byla to taková malá odměna za těžký ponor. Když jsme si odpočinuli, tak jsme se opět zanořili, už jen k vyplutí z jeskyně a doplutí k lodi. Během té chvilky se nám dostalo další malé náplasti, a sice nás navštívila krásná barakuda.
Když jsem se dostal do lodi, tak jsem byl hlavně rád, že je ponor bezpečně za námi a už jsem se smiřoval s tím, že na osobní setkání s měsíčníkem si budu muset zkrátka počkat. Když v tom se ozval zvuk z nejsladších. Mola, Mola! Mola, Mola! volali všichni místní, aby upozornili potapěče z lodí, že je na lokalitě měsíčník. Už jsem byl odstrojenej a stejně jsem měl úplně prázdnou lahev, tak jsem aspoň rychle nahodil masku a rychle do vody. Obrovský měsíčník, úplně na hladině! Uviděl jsem ho hned, jak jsem skočil do vody, kulil na mě své obrovské oči. Atmosféra v zálivu byla elektrizující. Všichni kdo mohli naskákali do vody, tak jak byli. Během několika málo vteřin se všechny lodi v zálivu vylidnili a téměř prázdná lokalita začala bublat jak minerálka. Nevím proč se všichni tak rychle hnali pod vodu, měsíčník byl stejně na hladině, ale tak jsem alespoň mohl vnímat vše kolem sebe. Nadšené výkřiky těch, co jako já jen naskákali do vody a "šnorchlovali" bez šnorchlu, extatické pohyby nadšení všech co byli pod vodou a stoický klid našich dvou freediverů, kteří to měli na salámu a celou situaci si mohli vychutnávat ze všech úhlů, jak se jim zlíbilo. Asi je jasné, že měsíčníka po nějaké době zvýšená pozornost otrávila a vrátil se do hlubin, ale těch několik desítek vteřin bylo prostě neskutěčných. Dívat se do očí tvoru, který většinu života stráví v hloubkách kolem půl kilometru, zkrátka není denní chleba a navíc se jedná o jednu z nejbizarnejších ryb, které brázdí světové oceány.
Zdroj: commons.wikimedia.org
Když jsme dorazili na druhý ponor, měl jsem stále v hlavě měsíčníka. Pamatuji si, že Toyapakeh Bay je krásný útes, velmi barevný a plný života, ale jinak jsem pořád myslel na měsíčníka. Ponor byl driftový, takže jsme se nechali vysadit, spadli jsme do mírného proudu, nechali se vézt a pak zase do lodi. Příště půjdu na tuto lokalitu znovu, určitě si to zaslouží, ale hlavní hřeb dne byl prostě tentokrát jinde.
Za dva dny potápění jsem stihl něco, co se jiným nemusí podařit za celý život. Měl jsem kliku, obrovskou kliku, ale na to už se nikdo neptá. Nusa Penida je krásný ostrov a jedna z nejlepších lokalit pro potápění na světě. Pokud budu někdy v blízkosti, nezaváhám ani chvilku a pojedu se tam znovu podívat.
PS: Verča chytala bronz :-)
