Do Kuty, nejrušnějšího a nejturističtějšího koutku ostrova, se nám příliš nechtělo. Ale protože se jedná o nejlepší místo na vyzkoušení surfování, bylo jasno, že to budeme muset přežít. Našli jsme si ubytování trochu stranou, takže jsme byli ušetřeni divokých nočních párty a opileckých výjevů.
Koncentrace bílých lidí, předražených zápaďáckých restaurací a obchodů byla pro nás děsivá. A když jsme hned první večer v době západu slunce vylezli na Kuta beach, pláž nebyla pod náporem turistů téměř vidět. Raději jsme se otočili a vyrazili prozkoumávat obchody. Jih Bali je totiž surfařská Mecca a své obchody a outlety tady mají obchody jako Quiksilver, Billabong, Rip Curl a další, a ceny jsou přívětivé. My jsme se sháněli konkrétně po neoprenových tričkách. Majkee po něm touží již delší dobu a já jsem se jeho koupi také nebránila. Prolezli jsme spoustu outletů, trika sice nekoupili, ale s prázdnou jsme (zcela vyčerpaní) neodcházeli.
Hned na druhý den jsme si domluvili polodenní výlet. Jelikož z Kuty nějak nefungují výlety sdíleným autem, ale pouze privátním, v poledne nás vyzvedl řidič Eka a vyrazili jsme na cestu, kterou jsme si za pomoci tour agenta naplánovali. Naším cílem byly dva chrámy zasvěcené moři – Pura Uluwatu a Pura Tanah Lot. Mohli jsme si vybrat, na kterém z nich chceme vidět západ slunce, protože oba jsou v tuto denní dobu velmi oblíbeným turistickým lákadlem. Jelikož jsem byla vloni na západ slunce na Uluwatu a viděla i slavný opičí tanec Kecak, rozhodli jsme se jet nejprve tam a Tanah Lot nechat na konec dne.
Vyrazili jsme z Kuty na jih na poloostrov Bukit a naší první zastávka byla na pláži Dreamland, která je oblíbená mezi plážovými povaleči, ale také mezi surfaři. Tam jsem byla ve svém živlu, protože jsem mohla do sytosti pozorovat obrovské nádherné vlny a surfaře, kteří se je snažili zdolat. Písečná pláž byla celkově pěkná, ale na náš vkus příliš mnoho lidí. Na Majkeeho navíc příliš mnoho písku a sluníčka.. :-)
Na Bukitu jsou situovány nejslavnější a nejoblíbenější surfařská místa, která lákají milovníky surfingu nejen z blízké Austrálie, ale z celého světa. My se na dalších plážích již nezastavovali (to by se totiž polodenní výlet musel změnit na celodenní) a pokračovali jsme rovnou k chrámu.
Pura Uluwatu patří k nejposvátnější a mezi šest klíčových chrámů na Bali. Je postaven na skalnatém ostrohu 70 metrů nad Indickým oceánem a výhled z něj na nekonečné moře a vlny narážející do skalnatého pobřeží stojí za vidění. Protože jsme zde byli po poledni, bylo sice vedro, ale také poměrně málo lidí. Večer na západ slunce je to masovka. Taky jsem oproti loňskému roku zaznamenala velké změny, kdy ještě vloni se ze severu hledělo na chrám z louky, dnes je tam již perfektní chodníček a vyhlídková plošina. Makaci, před kterými nás i Eka varoval, byli naštěstí vedrem unaveni, takže si ve stínu hleděli svého a neotravovali. Když jsme si celý areál prošli a pokochali se výhledy z různých směrů, dali jsme si na parkovišti ještě čerstvý mladý kokos na osvěžení a pak pokračovali dále.
Jeli jsme už rovnou na Pura Tanah Lot, protože to je ale od Kuty na sever, museli jsme zpátky přes město a doprava byla poměrně hustá. Když jsme se konečně dostali z města, projížděli jsme nádhernou krajinou zelených rýžových políček, všude na nebi poletující draci. Když jsme vystoupili u chrámu a po zaplacení vstupného vešli do areálu, nestačili jsme se divit. Protože je Tanah Lot nejnavštěvovanější památkou celého Bali a samozřejmě významným chrámem, místní jsou již na davy turistů řádně připraveni. Cesta od parkoviště k moři je všemi směry lemovaná stánky s oblečením, suvenýry a dalším zbožím. Bohužel jsme zde také narazili na kavárničku, před kterou měli vystavené cibetky, které krmí kávovými boby a jejichž exkrementy následně sbírají pro výrobu luxusní cibetkové kávy. Vzhledem k tomu, že jsou zde cibetky jako atrakce, tak výsledná káva zrovna moc luxusní záležitostí nebude.. Společnost cibetkám dělali tři kaloni, kteří také nevypadali příliš šťastně.
Když jsme se vymotali ze změti stánků, dostali jsme se konečně k moři a mohli si (společně s dalšími stovkami lidí) vychutnat pohled na útes v moři, na němž chrám stojí. Byla doba odlivu, tudíž se dalo ke chrámu dostat. Když je příliv, skála je obklopená mořem a bičovaná vlnami. To jsme ostatně mohli sledovat i tak. Vlny tříštící se o skály a občasné výkřiky turistů, kteří právě schytali spršku. Do chrámu samotného pouští pouze pod podmínkou, že projdete "očistným rituálem". Svatí muži vás pokropí posvátnou vodou, na čelo a spánky nalepí rýži a za ucho dají čerstvou květinu. Teprve potom můžete vystoupat po schodech ve skále do chrámu. Jelikož naše přesvědčení je takové, že posvátné obřady by měly zůstat pro místní a nezapojovat do nich turisty, do chrámu jsme nešli. Prošli jsme se ale k dalším chrámům, které jsou situovány na útesech nad mořem. Západ slunce nebyl díky oblačnosti klasický rudý a jasný, ale i tak měl své kouzlo. Mraky světlo zapadajícího sluníčka zjemnňují a když navíc začali ze skal od moře vylétat tisíce malých vlaštovek, podívaná to byla také pěkná. Cestu zpět k autu přes stánkaře už jsme absolvovali téměř za tmy, našli Eka a nechali se odvéz zpět do hotelu.
Další dny v Kutě probíhaly tak nějak bezplánově. Prolezli jsme snad opravdu všechny značkové surf obchody a ty trika koupili (nakonec nejen ty neoprenové). Také jsme je hned potřebovali.
Domluvili jsme si totiž lekci surfování. To byl můj sen již od minulého roku. Tak dlouho jsem se na to těšila, až jsem z toho nakonec málem vycouvala. Jak se to blížilo, dostala jsem strach a nebyla si jistá, jestli to zvládnu. Několik večerů jsem strávila pročítáním článků o surfování, vlnách a všem možném (ano, jsem hrozný teoretik) a pořád jsem si nebyla jistá. Nakonec ve mně uzrálo rozhodnutí jít.
V Kutě je spousta surfových škol, ale pokud chcete surfování zkusit, není problém dohodnout se přímo na pláži nebo si jen půjčit surf. Stačí se procházet po pláži a nabídky na půjčení surfu nebo lekci na vás místní valí ze všech stran. Začátečníci se učí na longboardech (dlouhých prkench) z pěny, které jsou lehké a stabilní. Na písku nám ukázali, jak si na surf stoupnout, pádlovat, řekli základní informace, my jsme si párkrát vyzkoušeli se na prkno co nejrychleji postavit a pak už kluci zaveleli odchod do vody. Přivázat prkno k noze a teď teprve začne ta pravá legrace. Začátečníci se učí v tzv. bílé vodě, tedy vozí se na vlně ke břehu (ne do strany). A jak to probíhalo v praxi? Kluci nám drželi prkna a vybírali vlny, když přišla ta správná, tak nás pustili a hlásili a odpočítávali, kdy si stoupnout. Mě se to podařilo asi při druhé vlně a jela jsem až ke břehu. Byl to absolutně nádherný pocit a zmatení nastalo až ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet, jak mám na břehu ze surfu vystoupit... :-D Po nějaké době nás kluci nechali se plácat ve vlnách a vrátili se na břeh. Teď už bylo jen na nás chytit vlnu a jet. Vlna, pádlovat, rychle stoupnout, udržet se a dojet co nejdál a zase zpátky. Docela se i dařilo, ale ke konci už to bylo poměrně únavné. Hlavně vracet se vždy s prknem zpět od břehu dá zatraceně zabrat. Nakonec jsme nevyužili ani celé dvě hodiny, protože síly ubývaly a vypili jsme půlku oceánu.. Moc jsem si to ale užila, vysloužila si pochvaly a rozhodně to pro mě nebylo surfovací naposledy. Fascinace oceánem a vlnami jen zesílila a jsem ráda, že jsem z toho nakonec zbaběle nevycouvala.. :-)
