Tohle byl hodně dlouhý den. Začal vlastně už den předem v deset hodin večer, když jsme vyjížděli na Ijen. Totiž poté, co jsme se vraceli z Ijenu, jsme jeli rovnou pro věci a pak už jsme brali z Jávy roha. Těšili jsme se na uvolněnou atmosféru Bali a trochu času stráveného s knížkou. K tomu byla ovšem ještě dlouhá cesta. Aby jsme se tam dostali, museli jsme nejdříve dvěma autobusy a bemem do přístavu na trajekt na Bali. Nejvtipnější byla jízda bemem, kdy nás vyložili na autobusovém nádraží (asi kilometr od přístavu – což jsme samozřejmě nevěděli) a že dál musíme bemem. Ta 5ti minutová jízda stála stejně jako předtím hodinová jízda autobusem, ale místní platili stejně, tak nás aspoň neoškubali (nebo kvůli nám oškubali místní).
Pak už jsme akorát koupili lístky na trajekt, který za chvilku odjížděl. Když jsme nastupovali, tak jsem horečnatě přemýšlel, k čemu je dobrý ten stolek v předu lodi se spoustou krámů. Brzy se mi dostalo odpovědi. Plavba se totiž proměnila v prodejní akci, a tak jsme měli bezva možnost zakoupit multifunkčního kulicha s šálou zdarma, stolní polohovatelnou lampičku a plastovou tyčku, kterou předváděli jako masážní nástroj. Ještěže se již blížily břehy Bali, jinak bychom podlehli svodům prodavače a museli si něco pořídit.
Přestože Jáva a Bali jsou u sebe tak blízko, že jsou navzájem vidět a plavba trvala asi půl hodiny, při přistání bylo již o hodinu více. Mezi Bali a Jávou je totiž časová linie. To jsme sice dopředu věděli, ale tak nějak zapomněli. Takže jsme prošvihli poslední bema a autobusy a museli si vzít taxíka.
Naší první destinací na Bali byl Pemuteran. Původně pouze rybářská vesnička na severozápadním pobřeží Bali se hlavně díky korálovým útesům a nedalekému Jelenímu ostrovu (Pulau Menjangan) stala vyhledávanou turistickou destinací obdivovanou pro její pláže s černým sopečným pískem. Do Pemuteranu jsme dorazili až dlouho po setmění a jenom hlad nám udržel otevřené oči. Potom, co jsme se najedli ve warungu, jsme už konečně zakončili snad nejdelší den z naší cesty.
Protože jsme si s sebou vlekli lehké nachlazení už od Yogyakarty a dva „noční výstupy“ na sopky tomu taky zrovna nepomohly, využili jsme prvních dní k zregenerování těla i ducha. Po dvou dnech zahálky jsme si chtěli zašnorchlovat. Verča už od loňska básnila o tom, jak je to tu na šnorchlování príma a že tu mají uměle vytvářený korálový útes (kovová konstrukce do které se pouští slabý proud láká korálové polypy, aby se na konstrukci usadily a tvořily kolonie). Nevíme, jestli to je jinou roční dobou (loni tu byla Verča v dubnu), nebo máme prostě smůlu, ale moře tu bylo poměrně neklidné a byly celkem vlny. To v kombinaci s tmavým pískem znamenalo mizernou viditelnost a celkově podmínky pro šnorchlování na prd. Jeden den jsme se tak plácali ve vodě, ale nakonec jsme to vzdali.
Naštěstí jsme si našli i jinou zábavu. Dočetli jsme se, že nedaleko sídlí jedno ze dvou balijských vinařství. To nám přeci nesmí ujít. Bez nějakých vysokých (spíše s opravdu nízkými) očekáváních jsme dorazili na vinici a k návštěvnickému centru. Měli jsme kliku, byli jsme tam sami, a tak se nám mohli plně věnovat. Bez nějakých okolků jsme přistoupili rovnou k degustaci. Měli jsme celkem čtyři vzorky, tři bílá a jedno růžové víno. Možná to je tím, že jsme už víc jak půl roku nepili žádně pořádné víno, ale vína byla docela příjemná, i když sladší než obvykle pijeme. Kuriozitkou pro mě byla vůně moře v růžovém vzorku, to jsem měl poprvé.
Už při příchodu na vinici jsme si všimli odlišného pěstování hroznů, než na jaké jsme zvyklí u nás v Evropě. Narozdíl od uvazování révy na horizontálně napnuté dráty se tady réva váže do něčeho co bych nazval klenbou (anglicky to nazývali canopy method). Takto vypěstované hrozny tu mohou sklízet 3x ročně s výnosností 35 tun/ha čili více jak 100 tun sladkých hroznů na jeden hektar ročně. Co by na to řekli vinaři u nás, kde se výnos pohybuje kolem 10 tun.
Protože poslední dobou nejsme zvyklí pít, byli jsme z těch několika deci pěkně rozvrkočení, a tak šli veškeré jazykové bariéry stranou a se zaměstnancem vinařství (krom toho, že alkohol rozvazuje jazyky, tak působí i negativně na paměť, tudíž jsme jeho jméno úplně zapomněli) jsme si hezky popovídali i o tématech mimo víno.
Návštěvu vinařství jsme ukončili intuitivně akorát, sotva jsme odešli z vinice, zamířil tam mikrobus plný turistů. Příjemný den s vínem naštěstí nekončil, jelikož jsme si odnesli jednu lahev s sebou a ještě večer jsme se řádně ujistili v jednom vzorku.
Ať nám nikdo netvrdí, že alkohol je špatná věc. Tohle byl jeden z nejpříjemnějších dní, co jsme za cestu zažili :-).
