Už jsem psala o tom, jak miluju sopky a krátery? :-)
Ano, minulý článek byl o Bromu, takže jsem se možná zmínila.. Dalším úchvatným kráterem je totiž Kawah Ijen známý těžbou síry, který jsme při naší návštěvě Jávy rozhodně nemohli vynechat. Jak jsem již v závěru minulého článku nastínila, výlet na Kawah Ijen jsme opět plánovali ve vlastní režii. Přeprava lokálním autobusem však způsobila, že jsme při vystoupení v Bondowosu zjistili, že poslední bemo do Sempolu (horské vesnice s ubytovacími zařízeními) dávno odjelo a my se tam tento den již nedostaneme. Na autobusovém nádraží nás odchytl místní tour agent, který nám nabídl dvě varianty: a) přespat v Bondowosu, ráno odjet bemem do Sempolu, tam přespat, v noci si vzít ojek (mototaxi) k výchozímu bodu na Kawah Ijen a pak zpět místní dopravou; b) ubytovat se v Bondowosu, v noci vyrazit soukromým autem (nebo mototaxi) na Kawah Ijen, které nás pak zaveze zpět do hotelu. Vcelku jednoznačně jsme zvolili variantu b. Za auto ve dvou sice trochu připlatíme, ale už nebudeme muset platit dražší ubytování v Sempolu a ušetříme den.
Becak nás zavezl do hotelu a byli jsme domluveni, že nás s autem a jeho bratrem v 11 v noci vyzvednou. Po ubytování jsme vyrazili do města pro něco k snědku, jelikož zde bílých turistů moc nevídají, byli jsme tu opět jako exotické zboží. Všichni na nás vyjeveně koukali, ale byly to pohledy milé. Před výjezdem jsme stihli asi dvě hodinky spánku, což po brzkém vstávání na Bromu nebylo zrovna moc. Bráchové přijeli na čas a vyrazili jsme. Klimatizaci sice puštěnou neměli, ale chvílemi otevřená okýnka v kombinaci s rychlou jízdou, nocí a stoupáním do hor nebyla nejteplejší jízda autem, ale pořád lepší než na motorce, říkali jsme si, protože dvě hodiny na motorce v té zimě (a na motorce!!), bychom rozhodně nedali.
Na parkoviště jsme dorazili přibližně v 1 hodinu ráno. Aut tam ještě moc nebylo, ale bráchové říkali, že kolem druhé už bývá parkoviště skoro plné. Toho rána jsme ještě několikrát náš náskok ocenili. Cesta nahoru je jen jedna, takže není kde zabloudit. Tady není žádná „díra v plotě“, musí se jít hlavním vchodem, ale vstupné 180 Kč je přijatelné. Po počáteční rovince začala cesta prudce stoupat a jemný prach docela klouzal. Úplněk nám svítil na cestu, takže i bez baterek bylo krásně vidět skoro jako za dne. Zkonstatovala jsem, že jsme chrti, protože ač naše tempo nebylo nijak extrémně rychlé, všechny jsme předcházeli (a to jsme byli pořád rýmičky).
Naše rychlost odpovídala jednomu ze sběračů síry, který vyrážel na šichtu. Dal se s námi do řeči a my jsme se tak mohli dozvědět něco o mužích, kteří v kráteru pracují. Suria, jak se nám představil, pracuje na Ijenu 5 let. Jeho pracovní směna začíná v noci, protože zde panuje chlad a přes den by ve vedru byla práce ještě více náročná. Takový sběrač totiž na svých ramenech nosí 45-75 kg síry, někteří zdatnější až 110 kg! Cesta do kráteru je asi 3 km dlouhá a sběrači ji většinou absolvují dvakrát. Za 1 kg síry pak dostanou 3 Kč. Kromě fyzické náročnosti také ohrožují své zdraví, protože proti výparům síry se brání maximálně šátky. Bohužel v tomto regionu je to jedna z mála možností práce, proto ji přijímají. Lidská vynalézavost je ale neomezená, tudíž si někteří přilepšují průvodcováním lidí, prodejem suvenýrů ze síry nebo poplatky za vyfocení.
Když jsme vyšlápli až k vrcholu kráteru, Suria nám nabídl, že nás zavede dolů do nitra kráteru na Modré plameny. Podle něj (a cedule nahoře) je totiž vstup dolů bez průvodce zakázán. Chvíli jsme váhali, dohadovali cenu, se kterou by byli všichni alespoň částečně spokojeni, a nakonec jsme souhlasili. Koneckonců, je lepší jít s „pracovníkem“, než s průvodcem. Suria byl na tento případ připravený, protože z batohu vytáhl speciální masky, které u Modrých plamenů všichni musí mít. (Nemusí, sběrači mají maximálně ten šátek, ale většina turistů s průvodci byla maskami vybavená.) Samotná cesta dolů do kráteru byla strmá a kameny poměrně kluzké. Cestou jsem potkali několik sběračů, kteří již vynášeli svůj náklad vzhůru. Jeden stařík, kterého jsme míjeli, v kráteru sbírá síru již dlouhých 35 let!
Když sme sešli hlouběji, Suria dal pokyn k nasazení masky. Pokračovali jsme až k Modrým plamenům, které vznikají hořením síry. Noc, modré světlo, šedivý kouř a žlutá síra. Občas nás kouř zaštípal do očí, ale přes masku se dalo dýchat normálně (pokud jsme zrovna nepotřebovali smrkat). Zatímco jsme se kochali, tak Suria pracoval. Natavenou síru nejdříve polil vodou, pak železnou tyčí odsekával a nosil do svých košíků. Když je síra tekutá a teplá, má oranžovou barvu, zatímco po ztuhnutí a vychladnutí je žlutá. Koše měl naplněné vcelku rychle a jeho odhad váhy? 55 kilo. A jeho váha? 51 kilo. Představila jsem si sebe, jak táhnu něco takového a šla jsem do mdlob. :-)
Suria se vydal pomalu na cestu zpět vzhůru, my jsme ještě chvíli počkali, fotili a byli rádi, že jsme se dolů dostali mezi prvními. Již jsme totiž viděli, jak pěšinka vedoucí do kráteru světélkuje baterkami. Začalo to vypadat jako dálnice, všichni mířili ve skupinách dolů a někteří bezohlední turisté si příliš nelámali hlavu s tím, že by mohli naloženým sběračům uhýbat. K mému překvapení šel Suria poměrně rychle, čekala jsem, že mu to bude nahoru trvat déle. Když jsme se vyhrabali zpět na kráter, dolů už proudili slušné davy. Suria si nahoře našel vhodné místo k pózování a prodávání suvenýrů s tím, že pár hodin počká a pak náklad snese dolů. Nojo, ten to už zná, jak se přivydělává. Udělali jsme si s ním fotku, rozloučili jsme se vydali se dál podél hřebenu kráteru na nejvyšší bod, odkud se dá sledovat východ slunce.
Bylo ještě dost brzy, takže když jsme dorazili k cíli, byli jsme neskutečně rádi za polorozbořenou cihlovou stavbičku, ve které hořel oheň a byli zde tři lidé. Přidali jsme se k nim, hřáli se od ohně a čekali, až začne sluníčko vycházet. Rozednívání mělo opět neskutečné barvy a na obzoru se rýsovaly mraky, které jen pomalu měnily svůj tvar. Byla tam žraločí ploutev, žralok celý, loď a taková korálová rybka. Tedy alespoň chvíli tak v mých očích vypadaly. Lidé z kráteru pomalu přicházeli, Majkee kmital s foťákem a já jsem opět nerušeně seděla zabalená v dece a užívala si tu jedinečnou chvíli klidu a probouzení. To jsou takové krásné chvíle, které zůstávají zaryté pod kůží a těžko se dá o nich napsat. :-)
Když bylo světlo, mohli jsme si konečně prohlédnout veliké tyrkysové sírové jezero na dně kráteru. Než jsme však stihli udělat fotky, zavalil ho kouř, takže téměř nebylo vidět. Objevili jsme ale zajímavý jev, kdy v kouři a sluníčku jsme mohli sledovat nad kráterem náš stín. Tentokrát mezi posledními jsme šli zpátky po kráteru a pak dále po cestě na parkoviště. Ještě jsem potkali našeho sběrače, který šel vyložit svůj náklad a cestou se nechával fotit. Proti nám neustále chodili další a další turisté. Chrtovství se znovu projevilo i cestou dolů. Zase jsme byli nejrychlejší. Možná to bude tím, že jsme trénovaní, zvyklí chodit a to už je jen málo lidí... Hlavně máme průpravu z každoročních letních dovolených v horách. Umíme totiž chodit i z kopce (a i když to klouže). Jde jen o to odpružit kolena a nebrzdit to. Tak jsme sešupajdili dolů za necelou hodinku. :-)
Bráchové se údajně prospali a vyrazili jsme na cestu zpátky. Protože v podstatě celá cesta je lemovaná kávovými plantážemi, chtěli jsme si nějakou tu kávu odvést. Bohužel ji nikde neprodávali, pouze ty jejich instatní směsy. Škoda, ale i pohled na kávovníky byl hezký...než nám padly hlavy únavou.
P.S. Omlouváme se za světelný šum na fotkách, jinak bohužel v noci (a v kombinaci s dýmem) fotit neumíme. Kompletní galerie je nahraná na zoneramě! :-)
