Jelikož jsem tvor, který se dokáže nadchnout pro mnoho věcí a obdivuji krásy přírodního i kulturního charakteru, vede to k tomu, že o každé druhé věci říkám, že ji miluju (a myslím to upřímně :-)). V praxi to vypadá následovně: každý den bych dokázala (kdyby mě někdo budil) pozorovat východ slunce, protože to je nejkrásnější část dne (to prostě miluju); hodiny bych proseděla u moře a pozorovala vlny (čím větší, tím lepší), protože je prostě miluju; ve městě zase obdivuji mrakodrapy (opět pravidlo s velikostí), protože nechápu jak to můžou postavit a prostě je miluju; ve dne bych ležela a zírala na mraky (co dokážou vytvořit za tvary), z letadla je moje mraková posedlost znásobena (když nesedím u okýnka tak se nervózně nahýbám přes okýnkového souseda, abych měla alespoň trochu výhledu), protože to je tak nádherné a miluju to; v noci se nemůžu vynadívat na nebe plné hvěz (bolest za krkem je podřadná záležitost), protože ty hvězdy přeci miluju; další milostnou kategorií jsou sopky (zvláště když z nich vychází kouř), které mě fascinují a zároveň vzbuzují respekt a samozřejmě je miluju! Což mě přivádí k důvodu, proč jsme vlastně na Jávu jeli...
Je to sice profláklá turistická notoricky známá destinace, ale některé takové i přes svou popularitu a spoustu lidí (které za jiných okolností zrovna nevyhledáváme), stojí za to navštívit. Já jsem již několik let toužila jet na Gunung Bromo a Kawah Ijen. Na Jávě jsou mraky sopek, velká spousta z nich je aktivních (viz Mt. Raung, který pozlobil i některá letiště před třemi týdny), na hodně z nich se dá vylézt a některé jsou svou krásou opravdu speciální a zasluhují si zvláštní pozornost.
Ta se dostává právě areálu Národního parku Bromo-Tengger-Semeru. Nejde totiž pouze o samotný Gunung Bromo, ale o celou obrovskou kalderu Tengger s pouštním mořem, ze kterého vystupují vrcholy Bromo, Batok a Kursi. Za nimi je vidět i nejvyšší jávánská hora, Gunung Semeru.
Dostat se do Bromo-Tenggeru není žádný problém, protože výlet sem nabízejí snad všichni tour agenti na Jávě (a sousedním Bali). My však tyto organizované túry nemáme zrovna v lásce, proto jsme se rozhodli vypravit se tam individuálně. Bylo to samozřejmě trochu složitější a delší, ale také dobrodružnější. Paradoxně největší dobrodružství nastalo v Surabaye, kdy náš taxikář několikrát vystupoval a hledal naše ubytování. V tomto městě jsme pobyli pouze noc, ale druhý den ráno hledání pokračovalo. Tentokrát jsme chodili ulicemi a sháněli bemo (lokální minibus), který by jel na autobusový terminál. Znenadání u nás zastavilo auto a paní z něj na nás volala, ať si nastoupíme, že jdeme špatně, a že nás odveze kam potřebujeme. Olivia, jak se nám představila, byla pro nás jako anděl. Další část cesty již byla autobusem do Probolingga, kde jsme pak další hodinu čekali, až se naplní rozkodrcaný minibus jezdící do Cemoro Lawang, výchozího bodu na Bromo. Podle našich měřítek by se minibus naplnil tak při 10 lidech, ale indonéská měřítka jsou nastavena na 15-16 osob. Cesta do hor stoupala místy ve velkém sklonu a v Cemoro Lawang už byla pěkná kosa. Nadmořská výška kolem 2000 metrů už je pěkný rozdíl oproti teplu v jávánských nížinách.
Kromě několika hotelů a guesthousů jsou ve vesnici hlavně homestaye, tudíž ani v sezoně nebývá problém najít si ubytování. My jsme si to do jednoho zamířili, pan domácí ukázal pokoj za dobrou cenu, tak jsme ho rovnou vzali. K homestay patřil také warung, kam jsme si zašli na dobrou večeři. Jelikož je vstup do areálu národního parku zpoplatněn (naprosto nesmyslnou částkou 500 Kč/osobu, přičemž před dvěma lety to bylo méně než 50 Kč), hledali jsme jiné možnosti vstupu. Tou byla "díra v plotě", kudy se dalo do parku také projít. Nevadí nám zaplatit poplatek, ale tohle ždímání turistů už je opravdu nesmyslné, nehledě na to, že o víkendech se tato cena ještě znásobuje... Na druhý den jsme si tedy naplánovali nejprve jít na protější vyhlídku na východ slunce a následně "proklouznout" do parku.
Celou noc jsem se v chladném pokojíku budila zimou, takže vstávání po čtvrté hodině ranní nepatřilo k těm nejlepším. Nabalili jsme na sebe co jsme mohli a vyrazili jsme po hlavní silnici na vyhlídku. Baterky téměř nebylo třeba, protože cestu vesnicí osvětlovaly lampy a měsíc s hvězdami. Protože už jsme na východě zaznamenali počáteční znaky svítání, přidali jsme do kroku, abychom to vůbec před východem na vyhlídku stihli. Vzhledem k našemu nemocnému stavu jsme byli řádně unaveni a když jsme dorazili na parkoviště s vyhlídkou, kde parkovalo několik jeepu, rozhodli jsme se, že už dále pokračovat nebudeme a zůstaneme zde. U stánku jsme si koupili horký čaj na zahřátí, já jsem si sedla a zabalila se do deky a Majkee už začal pobíhat a fotit počínající východ slunce. Z tohoto parkoviště jsme měli nádherný výhled jak na východ slunce, tak i na celý kráter a hlavně jsme zde byli sami (!!!).
Barvy východu byly úžasné a když paprsky pomalu začaly osvětlovat nádherný kuželovitý Gunung Batok, kouřící Bromo a celý kráter, byla to nepopsatelně krásná podívaná. Pokračování kouzelného představení nastalo ve chvíli, kdy se těžké mraky tlačící se nad údolím pod Cemoro Lawang začaly přes vesnici a hřeben pomalu přelévat nad areál Bromo-Tenggeru. Kaldera se pomalu zalévala těžkými mraky, a aby toho nebylo málo, Gunung Semeru v pozadí vypustil do vzduchu trochu kouře. My jsme fascinovaně pozorovali, jak mraky houstly a obklopovaly Bromo a ostatní vrcholky, až je zahalily docela. Mlha začala přecházet už i na našem stanovišti a v kombinaci s již svítícím sluníčkem chladila i hřála zároveň. V tu dobu již začali scházet lidé z vyhlídky a jeepy je odváželi na druhou část prohlídky, a to ke kráteru.
Pomalu jsme tedy také začali scházet zpět do vesnice, která již nebyla v mracích vůbec vidět. Cestou jsme ještě potkali holandský pár, se kterými jsme před pár dny cestovali autobusem z Prambananu, když nás bavil mladý kouzelníček. Rázovali jsme si to k díře v plotě, avšak u ní nás zastavil nějaký domorodec, který nám oznámil, že musíme jít oficiálním vchodem a zaplatit vstupné, nebo že nás nechá projít tudy, když mu zaplatíme 300 Kč na hlavu. To jsme tedy s díky odmítli, protože by mu to šlo do kapsy a lístek by nám stejně nedal. Chvíli jsme se potáceli okolo, čekali, jestli nezmizí a přemýšleli, jak to tedy uděláme dál. Platit se nám rozhodně nechtělo (jemu vůbec ne), proklouzávat před ním nám taky nebylo po chuti a další cesta dolů bez placení byla o dost dál. Toužebně jsme hleděli na kráter Broma, pod nímž již stála desítka (ne li stovka) zaparkovaných jeepů, cestička na kráter se zdála být přeplněná a postaviček hledících do nitra Broma bylo na náš vkus opravdu dost. Bylo rozhodnuto, výlet na kráter Broma si pro tentokrát necháme ujít (i když z našich reálných úvah usuzujeme, že už se zde neukážeme). Však to také není poslední kráter, do kterého můžeme nahlédnout a viděli jsme zde už tolik nádhery, že si to dozajista budeme do konce života pamatovat.
Ve warungu jsme se nasnídali, sbalili si a šli se nasardinkovat do minibusu na cestu zpět do Probolingga. Shodou okolností jsme se zde sešli s mladým českým párem, který však dále pokračoval na opačnou stranu než my. V Probolinggu jsme odmítli nabídky tour agentů s tím, že do další destinace pojedeme po vlastní ose místní dopravou. Nakonec se nám toto rozhodnutí oproti naším představám docela prodražilo, ale výsledky všech rozhodnutí nelze znát dopředu...
Doplňující fotky k článku najdete v galerii!
