Ptačí trh v Yogyakartě, místo, kam jsme původně ani nechtěli jít. Tak trochu druhá strana toho, co jsme dělali při pobytu na Sumatře v rezervaci Green Life. Nakonec si myslím, že je dobře, že jsme tam šli. Vidět na vlastní oči utrpení zvířat, která mají žít ve volné přírodě a místo toho jsou zavřená v klecích, ve kterých živoří dnem i nocí, ať kvůli zvrhlým účelům čínské medicíny nebo pro potěšení budoucího majitele, jestli se ho zvířata vůbec dožijí.
Jak jsme na takové místo vůbc přišli? To je možná na celé věci to nejhorší. Ptačí trh byl označen na mapě města (jež jsme obdrželi v hotelu) jako místo, které musí každý turista navštívit. Naháněči a místní průvodci se nabízeli, že nám tam zařídí prohlídku a vůbec, je z toho turistická atrakce, kterou se místní chlubí a v žádném případě se nejedná o černý trh nebo o místo, které by bylo jakkoliv stíháno nějakou místní institucí natož policií. Naopak to vypadá, že místní správa si místo hýčká, protože je to přeci další lákadlo pro turisty. To jen ukazuje, jak omezenou znalost dopadů podobného jednání místní lidé mají, a také že je potřeba je neustále vzdělávat a poučovat o dopadech takových zásahů do biodiversity místní přírody.
Přestože trh nese přídomek ptačí, jsou tu k prodeji i jiné zvířecí druhy. Hned u hlavního vchodu vás přivítá klec s obrovskou krajtou. Krajta je podle všeho v kleci držena již delší dobu a je místním maskotem, podle zabarvení očí nejspíš přišla o zrak. Pak už začíná přehlídka papoušků a zpěvných ptáků nespočtu druhů. Na jednom místě jsme napočítali klece s více než 50 loskutáky, několik jedinců dronga, viděli jsme několik druhů sov necitelně vystavených přímému slunečnímu světlu za dne. Stejně ovšem bylo nakládáno s netopýry, kterých bylo v klecích rovněž požehnaně. Jeden prodejce dokonce netopýr stahoval z kůže za přihlížení malých dětí.
U dalšího stánku byla v klecích mláďata veverek, jinde zase desítky gekonů a scinků nebo i cibetky, které už se z pobytu v klecích zbláznily a jen se točily dokola. Holuby a jim podobné ptáky jsme ani nepočítali. A malých papoušků to byly tisíce. Tam, kde se neprodávali exotičtí ptáci, ale třeba jen malá kuřátka, byla kuřátka obarvena do různých barev.
Jak se sem tato zvířata dostala a kam dále putují? Sto procent těchto zvířat pochází z divoké přírody a jsou odchytávána ne zrovna šetrným způsobem, při kterém jich řada pojde. Další nepřežijí čas, kdy jsou každodenně skladovány a vytahovány v klecích na zmíněném trhu, dokud si je někdo nekoupí. I když prodejci tato uhynulá zvířata přirozeně z klecí vyndavají, aby nezastrašili zákazníky, tak jsme viděli několik mrtvých ptáků, netopýrů i plazů a několik zvířat co je budou brzy následovat. Zvířata, které přežijí toto utrpení čekají tři možnosti dalšího bytí. Jednou je blízká smrt a následné užití do čínské medicíny, další možností je, že si je odkoupí někdo místní jako domácího mazlíčka, což je pro ně asi nejschůdnější. Tou poslední možností je výkup od pašeráků či obchodníků s exotickou zvěří. Poté následuje přeprava do různých částí „vyspělého“ světa (znovu dochází k velkému úhynu), kde zvířata končí ve výlohách zverimexů, samozřejmě s čistými papíry původu, odchovaná v zajetí.
Když jsem byl malý kluk, vždy jsem si přál mít papouška. Dvouhodinová prohlídka ptačího trhu mi tuto myšlenku nadosmrti vymazala z hlavy. Zvířata patří do přírody, tam kde se narodila. A pokud přece neudržíte svou touhu mít doma svoji ještěrku nebo vám vaše dítko nedá spát dokud nedostane papouška, věnujte alespoň dost času výběru chovatele, od kterého budete kupovat a prověřte si, že zvířata nejsou odchytávána z přírody. Na každé, které to totiž přežije až do terária někde v Evropě jsou desítky těch, které zahynou.
