Z KK do Yogyakarty na Jávě neexistuje žádný přímý let, proto jsme se rozhodli pro nejpříhodnější variantu, a to přestup v Denpasaru na Bali. Dvou a půl hodinový let z KK do Denpasaru jsme měli ve večerních hodinách, takže z okýnka jsme nejdříve měli nádherný výhled na oblohu zbarvenou zapadajícím sluncem a následně vycházející hvězdy a pod námi občasná světla z rozsvícených měst. Nejdříve jsem trochu litovala, že si při přeletu přes celé Borneo ostrov ve tmě neprohlédnu, ale následně mi došlo, že vzhledem k raketovému odlesňování a výsadbě palmy olejné to vlastně bude asi tak lepší.
Po přistání na Bali jsme měli 8 hodin čekání na další let. Tak se splnilo Majkeemu to, co podle něj musí zažít každý cestovatel – strávit noc na letišti. Cesta propojující mezinárodní a vnitrostání terminál nám přišla jako několik kilometrů a pro jistotu jsme si ji prošli víckrát, když jsme hledali vhodné místo, kde se na noc usídlíme. Definitivně jsme nakonec zakotvili v blízkosti odletové haly pro vnitrostání lety, vevnitřch bychom díky nastavení klimatizace asi brzy zmrzli. Oproti tomu venku bylo v noci příjemně a pod zastřešenou halou jsme byli chráněni. Nebyli jsme sami, nocovatelů zde bylo několik. Kousek od nás leželi dva cestovatelé na trávníčku, docela jsme jim záviděli měkčí podloží, ale zase tam měli víc komárů, kteří obtěžovali i nás. Mramorová podlaha byla hodně tvrdá a především chladivá, z čehož jsme si samozřejmě odnesli následky. Nejdříve u Majkeeho se dostavila rýmička, která nakonec dostala i mě a celý následující týden jsme prosmrkali a prokašlali... Já jsem se na letišti v rámci možností trošku prospala, zato Majkee probděl celou noc a makal na fotkách :-) Po čtvrté hodině ranní jsme se šli odbavit a v 6 hodin naše letadlo směr Yogyakarta konečně odletělo. Odlet z Bali a na obzoru silueta nejvyšší hory ostrova v barvách východu slunce. Nádherná podívaná a následovaly další již nad Jávou, kde se rýsovaly sopky jedna za druhou. Z letiště jsme se nechali odvést na hotel, opět jsme měli štěstí a mohli se rovnou ubytovat a spát.
První den jsme tedy v Jogje, jak se městu zkráceně říká, víceméně prospali a večer jsme se šli akorát projít pro nějaké jídlo. Druhý den jsme dopoledne pěšky vyrazili do centra města. Bydleli jsme trochu stranou, takže to byla docela procházka. Naší první zastávkou byl sultánský palác. U něj nás odchytl nějaký místní, údajně hráč na gamelan s informací, že palác je zrovna uzavřen kvůli nějaké svatbě, ale že odpoledne už bude otevřen nebo nejlépe zítra dopoledne, kdy bude v paláci taneční představení s doprovodem gamelanového orchestru. Tento nápad se nám líbil, tak jsme si od něj nechali poradit, abychom si dnes prohlédli nějakou galerii s batikem (kterého je Jogja doslova přeplněná) a ulici Malioboro, kam jsme se stejně chystali. Pohotově nám odchytl becak (čti bečak – místní rikša) s tvrzením, že tenhle je opravdový a nemáme věřit všem becakům, hlavně hotelovým, které jezdí za několikanásobné ceny. Proti tomuhle způsobu dopravy máme své výhrady, protože nechat za svými zády šlapat vetchého hubeného staříka prostě není nic moc příjemného. Proto jsme se předtím dohodli, že jestli becak, tak jedině motorizovaný, protože ti zde také jezdí. Ale v tuto chvíli se to nějak pořešilo za nás, takže jsme naše zadnice nacpali do malé sedačky a jeli jsme.
Nebylo to zrovna blízko, takže jsme byli za svezení rádi. V galerii batiku nám nejprve vysvětlili a ukázali jak batikový obraz vzniká, zodpověděli všechny naše všetečné dotazy a pak už jsme si (s ceníkem v ruce) mohli všechny obrazy prohlížet a vybírat. Když už jsme byli umělecky přesyceni, vydali jsme se pěšky hledat ulici Malioboro, což je v Jogje hlavní nákupní třída. Kromě batikových galerií (prodejních samozřejmě) jsou tu obchody všeho druhu, suvenýry a také spousta stánků s jídlem. Trochu nám dalo problém ulici najít, ale zvládli jsme to. Mimo již zmíněných obchodů tu bylo taky dost bílých turistů. Docela nás zaujala parkoviště pro motorky, kterých zde bylo požehnaně, proto zde měli parkovače v oranžových vestičkách, kteří zajišťovali, aby žádné malé místečko nepřišlo na zmar a rovnali motorky do latě. Jednoho jsem dokonce přistihla, jak nějakou motorku nakopl po tom, co se mu o ní zachytila bunda. Po zastávce v informačním centru jsme již pokračovali zpátky na jih do našeho hotelu. Jelikož to bylo docela daleko, bylo stále vedro a chodníky pouze sporadicky, nakonec jsme si odchytli becak i na odvoz na hotel.
Druhý den ráno jsme vstávali brzy, protože jsme toho měli hodně v plánu. Ona tedy kvalita spaní v hotelu, kde jsme měli v blízkosti několik mešit, nebyla zrovna světová. Každý den budíček ve 4:30, muezzin z nejbližšího amplionu řval jako by byl u nás v pokoji a svolávání ze vzdálenějších koutů města znělo ve výsledku jako sraz zoombie. Po snídani jsme se vydali na Ptačí trh, který byl vzdálen asi 20 minut chůze a koná se každý den. My jsme na něj šli v neděli, kdy je největší, protože dojíždí i lidé ze vzdálenějších vesnic. Původně jsem tam vůbec nechtěla jít, ale špatná zkušenost taky zkušenost. O té naší s ptačím trhem v Jogje se můžete dočíst v samostantém článku.
Naše cesta dále pokračovala k sultánskému paláci, kde jsme opět potkali našeho "starého známého" a opět tvrdil, že je zavřeno. Tentokrát už jsme se oklamat nenechali a šli jsme hledat vchod. Ten bohužel z jižní strany (odkud jsme přišli) nebyl. Vchod jsme nakonec hledali skoro hodinu, během které jsme celý sultánský palác obešli a přišli jsme do něj akorát včas, kdy se pomalu začínal scházet gamelanový orchestr na své vystoupení. Zabrali jsme si tak místečka v první řadě a čekali. Kdo jste již gamelany slyšel, tak víte, že je to hodně specifická hudba, která se nedá poslouchat moc dlouho v kuse. Přítomní začali hrát a další hudebníci se pomalu scházeli, přišli dvě zpěvačky a my jsme doufali, že přijdou alespoň nějaké ty tance, protože jenom poslouchat to, je náročné. Nakonec jsme viděli tance dva. První v podání ženské tanečnice a druhý v podání muže, který se nám líbil víc. Pak jsme si ještě prošli areál paláce, který nás nijak nenadchl. Pobavila nás výstava věnovaná jednomu ze sultánů, kde byly mimo jiné za vitrínou jeho jídelní příbory a kuchyňské nástroje, chňapky nebo také ponožky. Odtud jsme šli navštívit místní velký trh s oblečením, kde jsme se proplétali asi hodinu a pak jsme už sedli na městský autobus směr Prambanan.
Prambanan je totiž největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii a patří k největším v celé JV Asii. Doufali jsme také, že odpoledne už tam nebude tolik přelidněno. Lidi byli, ale nic hrozného. Celý areál je poměrně velký a chrám je zařazen do Světového kulturního dědictví UNESCO. Při zemětřesení v roce 2006 byl Prambanan poškozen a některé stavby byly zhrouceny a popraskaly. Hlavní chrámy jsou opraveny, ale restaurátorské práce zde neskončily. Celé místo se nám velmi líbilo a siluety chrámů v odpoledním slunci patří k tomu nejhezčímu, co jsme viděli. I cesta zpátky do města stála za to. V autobuse nás (a jeden mladý holanský pár) totiž zabavil mladý kouzelník, který svými hbitými prsty zkoušel naši pozornost při kartových tricích a následně i s mincemi. Byl šikovný a vtipný, stejně jako jeho tatínek, který když mlaďoch nevěděl, tak překládal a s ním i další cestující busem. Když na letišti vystoupili, místo nich přisedla mladá studentka, která s námi procvičovala svou angličtinu a někdy to vypadalo trochu jako při výslechu, ale byla moc milá a taková setkání jsou vždy příjemná. Nechali jsme se vysadit u nádraží, protože jsme potřebovali koupit lístky na vlak. Bohužel to bylo jiné nádraží než jsme mysleli, takže následoval další večerní puťák a hledání toho správného. Tam následovalo zklamání, protože lístky na vlak, které jsme potřebovali, již byly vyprodané. To nám do nálady moc nepřidalo, už jsme byli unaveni, takže jsme vzali becak a nechali se odvést na hotel. I když to bylo docela daleko, tak celou cestu z kopce, takže to měl víceméně bez práce. :-)
Další den jsme vstávali společně se svoláváním muslimů k modlitbě, protože jsme chtěli stihnout první ranní autobus na Borobudur. Kolosální a monumentální budhhistický chrám Borobudur je rovněž na Seznamu UNESCO a stejně jako Prambanan se musel ve své historii několikrát vypořádat se silami matky přírody. Naposledy byl v roce 2010 po výbuchu sopky Merapi pokryt silnou vrstvou sopečného prachu... Tady už bylo lidí o poznání více, ale dalo se najít i klidné místo na chvilkové usednutí a nasátí atmosféry. Přestože to je opravdu unikátní místo, Prambanan nás zaujal o trochu více. Když jsme si celou stupu prošli, následovala snad několikalilometrová cesta za šipkami označující východ, kdy se procházelo zástupy stánků a když to vypadalo, že už stánky skončily, tak přišla další ulička a další stánky. Tato cesta nám zabrala skoro stejně času, jako samotná prohlídka.
Zpátky ve městě jsme se zastavili ve čtvrti Kota Gede, která je slavná stříbrotepectvím. Zajímal nás především samotný proces výroby, místo toho jsme však nacházeli samé prodejny stříbra (každý druhý barák). Když už někde byla dílna k nahlédnutí, tak jsme se opět strefili do polední přestávky, takže tam nikdo nebyl a nepracoval. Poštěstilo se nám až ve větší manufaktuře, kde mají dostatek pracovníků, kteří se na obědě střídají, takže alespoň něco jsme viděli. Hotové produkty ale také stojí za shlédnutí. Precizně provedené stříbrné modely Borobuduru, Prambananu, becaků, složitých lodí a dalších různé motivy jsou opravdu zajímavé.
Jogja nás opět příjemně kulturně naladila a my se těšili na další dobrodružství na Jávě, jak jinak než přírodního charakteru, když jsme na ostrově sopek... :-)
