Přestože jsme nakonec od návštěvy Brunejského sultnátu opustili, tamní razítko v pase máme, a to hned několikrát. Přímý autobus z Miri do Koty Kinabalu totiž projíždí Brunejí dokonce dvakrát. Pro cestovatele absolvující tuto trasu je doporučeno mít alespoň dvě volné stránky v pase, za cestu jsme totiž dostali devět razítek, čtyři brunejská a pět malajských (4 ze Sarawaku a 1 ze Sabahu). Přestože to všechno zní celkem náročně, tak krom neustálého nastupování a vystupování z autobusu, šlo vše jako na drátkách. Jak řidiči autobusů, tak i celníci jsou na procedury zvyklí, a tak se s trpělivostí probírají stránkami pasů a hledají potřebná razítka. Na konci jim to už upřímně nezávidím, po celém pasu je jich totiž celkem dost s jedním datem. Nás v autobuse cestovalo pouze 8, takže jsme byli téměř všude brzy vyřízení. Jediný problém nastal paradoxně na malajsko-malajské hranici mezi Sarawakem a Sabahem, kde celnící odmítli pustit do Sabahu dva Indonésany, kteří cestovali s námi.
Do Koty Kinabalu (nebo KK, jak ji místní zkráceně nazývají) jsme dorazili už za tmy a jali jsme se vyhledat náš guesthouse. Tradiční autobusový terminál je zrovna v rekonstrukci, a tak dálkové autobusy z našeho směru staví v centru, jen několik ulic od guesthousu, takže nebyl problém. Guesthouse jsme měli na hlavní třídě Gaya, avšak s vchodem z druhé strany domu, takže jsme měli poměrně klid, který rušilo akorát celovečerní/noční karaoke z nedaleké venkovní restuarace. (Jednou večer jsem zaslechl obstojně zazpívanou píseň, po které následovala otázka moderátora večera, odkudže zpívající děvče pochází. Odpoveď “z České republiky“ mi udělala radost, všichni ostatní zpěvácí totiž byli mizerní).
Na Gaya street se každou neděli koná trh, a to bylo hned první ráno našeho pobytu v KK. Rádi jsme vyrazili nakoupit zásobu ovoce a podívat, co se zde nabízí. Hned na začátku jsme potkali malý „zverimex“ s velkou nabídkou štěňátek a Verča začala okamžitě (naštěstí imaginárně) nakupovat. Když měla vybrané asi čtvrté, tak jsem ji radši odvedl, než by si ho opravdu odnesla. Tento trh byl vůbec zváštní svojí nabídkou, krom zverimexu tu bylo i několik akvaristik, botanických stánků, stánky se semeny až jsme nakonec dorazili i na živý teleshopping, zrovna prodávali kouzelné švedské utěrky :-) asi sem dorazili později než k nám. Našli jsme i úplnou raritu, a sice stánek se zrnkovou kávou, tu jsme totiž uznali za velmi těžko koupitelnou v Asii. Přestože se tu káva ve velkém pěstuje, tak v obchodě se v lepším případě dá koupit káva mletá a v horším a více častém pouze káva instantní.
Nedaleko pobřeží KK se rozkládá mořská rezervace Tunku Abdul Rahman Park (TARP). Je to skupinka ostrovů kolem největšího z nich Pulau Gaya. Protože jsem se chtěl v KK potápět, tak jsme si to tam nejdříve jeli omrknout jen se šnorchlem. Ještěže jsme tak udělali, protože potom, co jsme byli na ostrovch jsem od záměru potápět se v rezervaci rychle upustil. Sapi, ostrov na kterém jsme byli, patřil k nejmenším a údajně ne tolik navštěvovaným. Po příjezdu na ostrov jsme zaplatili konzervační poplatek (nemalý) a šli se projít po ostrově, kde jsme kličkovali mezi odpadky. Na ostrově narváno k prasknutí a část ostrova vyhrazená pro šnorchlování byla doslova přelidněna. Ve vodě nebylo vidět takřka nic, částečně za to mohla mizerná viditelnost, ale hlavně nebylo na co moc koukat. Z břehu jsme viděli malé, maximálně šestimetrové lodě, na kterých se tísnilo kolem 15 potapěčů s veškerým vybavením a potápěli se cca 30 metrů od břehu. V tu chvíli jsem pochopil, proč je potápění ve zdejší rezervaci tak levné. Asi po půl hodině jsme zanechali marných pokusů o šnorchlování a šli si domluvit dřívější odvoz zpět na pevninu.
I když už jsem se nechtěl potápět v TARPu, tak jsem měl pořád zájem se potápět na místních vracích, které se nacházejí za hranice mi parku. Domluvil jsem si proto po telefonu potápění s instruktorem, kterého mi doporučili na guesthousu. Když jsem ráno dorazil do přístavu řekl mi, že nemá dostatek lidí, a že mě zavede k jiné společnosti a s nimi se mám domluvit. Tam mi řekli, že to potřebují den předem, a že je to 4 hodiny jízdy stejnou lodí jaké jsme viděli u ostrovů. V tu chvíli mne přešla chuť i na potápění na vracích.
Krom potápění (ke kterému nakonec nedošlo) jsme měli v KK naplnánu zajet do Kinabalu parku a vylézt na Gunung Kinabalu, to nám bylo nakonec také znemožněno zemětřesením, které tu vypuklo na začátku června. Do parku jsme se vypravili i tak. I šest týdnů po zemětřesení byla velká část parku stále zavřena, a tak nám nezbývalo než si vybrat některou trasu z mála otevřených. Nevím jak horní část parku, ale ta spodní, kde jsme byli, není nijak extrémně zajímavá. Pro člověka který už nějakou dobu v džungli byl nemá ta zdejší moc co nabídnout. Většina zvířat je ve vzdálenějších částech parku, a protože se park nachází ve vyšších nadmořských výškách je i džungle méně hustá, připomínala nám džungli v Laosu. Kousek od budovy správy parku je založena malá botanická zahrada, která je v jiném období určitě zajímavá. My ale viděli v květu asi 4 druhy orchidejí a jeden druh láčkovek, které jsou zdejší hlavní trhák. Abych jen nehanil uznám, že cesty mají velmi dobře značené, mapy dobře připravené a cesty jsou opravdu bezpečné. Den v parku pro nás byl příjemnou procházkou, ale ničím vyjímečným.
Jedna věc se musí KK nechat, a to je místní letiště. Runway letiště je totiž vystavěna souběžně s hlavním silnicí a železnicí do města. Už při příjezdu do města autobusem bylo zajímavé sledovat letadla, která se souběžně s námi rozjížěla po runwayi, navíc je přes silnici hotel aiport view, který je pro podobnou podívanou úžasné místo. Příště víme, kde bydlet. Pobytem v KK byly dny našeho pobytu na Borneu sečteny a čekal nás let na Jávu do Yogyakarty.
