Po dovolené následoval i pro nás návrat do práce. Tentokrát doslova, protože na Green Lifu je vždy co dělat. My jsme do Batu Katak dorazili v pátek večer jako první z naší osmičlenné skupinky dobrovolníků. Během noci přivezlo auto další a v sobotní poledne jsme již byli kompletní a připraveni vyrazit do kempu.
Cestou jsme se na chvíli stavili u Tygřího domu zkontrolovat, jak pěkně pokračují stavební práce a pokračovali jsme dál. Tentokrát jsem už nebyla stresovaná z výšky vodní hladiny, protože několik dní nepršelo a opravdu, vody jsem měla i já po kolena, takže přechod řeky nebyl problém. Znalí cesty jsme šli vepředu společně s indonéskými kluky z vesnice, kteří nám do tábora nesli zásoby jídla. To byla také vhodná příležitost k vzájemnému procvičení angličtiny/indonéštiny/češtiny...
A jak se na Green Lifu žije? Spí se na matracích v dřevěno-bambusových chatičkách, kterých je 5 a jsou pojmenované podle zvířat v indonéštině (např. Harimau – Tygr, Beruang – Medvěd). Vaří se vegetariánská/veganská jídla v kuchyni na plynovém vařiči, která se konzumují v jídelně, kde se opět pohodlně sedí na matracích u stolů. Pod kempem jsou také dvě kadibudky a vykoupat se můžete v říčce, kde nepřetržitě teče osvěžující voda přímo z národního parku, na jehož hranici se kemp Green Life nachází.
Jak jsme již psali v předchozím článku, v areálu kempu bylo potřeba především posekat trávu. Střídavě jsme všichni přikládali ruce k dílu a sekáčkama sekali a sekali... Ve vedru, které ty dny v pralese panovalo, to byla velká dřina. Z dalších zahradnických prací bylo potřeba protrhat a prosekat schody, vyplít kolem chatek a stromečků, zkrátka pracovní rukavice nasazené pro každou příležitost. :-) Kromě areálu kempu se také začali prosekávat cestičky v rezervaci kopírující hranice národního parku. Opravit co je potřeba, vyprat všechny deky, vystříkat všechny chatky benzínem proti zákeřným bambusožroutům a když bylo potřeba, tak i pomoci místním na stavbě Tygřího domu v Batu Katak, kterou řídí předseda indonéské neziskovky Ali. Nesmím zapomenout na vaření, protože toho jsem si za těch 14 dní užila plnými doušky. Však už se mi po tom taky trochu stýskalo.
Když jsme zrovna nemakali (jakože to celý den ani nejde), tak jsme měli čas jentak odpočívat a číst, chodit na procházky po okolí a hledat orangutany (v tom jsme byli bohužel neúspěšní), nebo pozorovat zvířata, která sama přicházela do okolí rezervace (nejčastěji tlupu hulmanů ebenových, kteří si rádi pochutnávají na mladých kaučukových listech), nebo stačilo naslouchat překrásnému zpěvu gibonů bělorukých. Pokud se ocitnete v džungli bez hodinek, s klidem se můžete řídit podle zoborožců. Ti mají totiž přesně daný denní harmonogram, který dodržují a jejich přelet je vždy slyšet. Pohybují se vždy v páru a "řvou" před letem, během něj a po dosednutí taky. Je to vždycky nádhera a zážitek je při letu pozorovat.
Naší další každodenní zastávkou byla poupata raflésií, pár minut od kempu. Hned druhý den po příchodu na Green Life jsme je šli zkontrolovat a ouha...jedna byla v květu! Nemohli jsme uvěřit našemu štěstí, protože podle Vikiho odhadů to mělo ještě nějaký týden trvat. Ale jelikož vůbec nepršelo, tak se raději otevřela dřív. Viki pak konstatoval, že takhle malý květ raflésie ještě neviděl. Ale nám to vůbec nevadilo, protože do té doby jsme neviděli žádný. Takže lepší menší než žádný, že... :-)
Součástí pobytu v džungli byly také procházky po okolí a kontrola fotopastí. Jednoho dne se Viki rozhodl, že bychom mohli jít korytem řeky od kempu po proudu. Šli jsme všichni, pěkně potichoučku, cesta to byla krásná, i když samozřejmě náročná, protože celou dobu ve vodě nebo na kluzkých kamenech. Další aktivitou Green Lifu jsou Green Patrol, které probíhají v národním parku a slouží k monitorování pytláckých aktivit. Na první patrolu jsme vyrazili 4 dobrovolníci s Vikim, Alim a Arilem. Naším cílem byl kopec za kempem, kam chodí pytláci chytat především ptáky. Patrola byla úspěšná, protože jsme nenašli žádné nové stopy, pouze starší, což znamená, že pytláci do těchto míst přestávají chodit. Při druhé patrole o týden později byla situace obdobná. Při naší patrole jsme bohužel nepotkali moc zvířat, především hmyz, potom zoborožce a strom rozervaný od medvěda. Ale podle stop a fotopastí jsme věděli, že v těchto místech se pohybují tygři. Ali nám jako bonus prozradil léčivé schopnosti některých pralesních stromů a bylinek.
V několika situacích jsem zcela dobrovolně převzala funkci strážce kempu, protože když se někam jde, vždy tam někdo zůstává. V kempu se rozhostilo ticho a klid, zvuky džungle nic nerušilo a nad tu pohodu prostě není. Hlavně bylo úžasné, když jsem mohla vařit společně s Irou indonéskou kuchyni, takže jsem měla vlastně lekci vaření zdarma... Její jídla byla vždycky vynikající a pro mě naopak potěšením, že snědla, co jsem uvařila. :-)
Dobrovolníci z Green Lifu také chodí učit děti angličtinu do vesnice Batu Katak. My jsme se několika hodin také aktivně zúčastnili a kupodivu nás to dost bavilo. Hlavním cílem není ani tak naučit děti, ale především naučit Donnu (která je učí), jak správně učit. Učení hrou funguje nejlépe. Proto jsme také vymysleli, že pro ně vyrobíme pexeso, alespoň do doby, než další dobrovolníci přivezou nějaké anglické hry z Česka. Výroba nás moc bavila, hlavně jsme se naučili indonéská slovíčka, takže teď máme celkem pěknou indonéskou slovní zásobu v kategoriích: zvířata, ovoce, zelenina, barvy, rodina a tělo.
Pobyt v rezervaci Green Life bylo krásně a smysluplně strávených 14 dní, které bychom si (kdyby nám nekončilo vízum), klidně ještě prodloužili. Už teď přemýšlíme, kdy se nám zase podaří se zde objevit. Kdo by měl zájem udělat něco dobrého pro zvířata a naši planetu, tak neváhejte a zapojte se do projektu. Spolek Prales dětem můžete podpořit finančně, ale v lepším případě jeďte rovnou na Sumatru, protože není nad to, když vidíte na vlastní oči, jak tento projekt funguje. To pak jdou veškeré pochybnosti stranou. :-)
Doplňující fotky najdete v galerii.
