Když jsme plánovali cestu na Sumatru, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat týden volna mezi dobrovolnickými programy. Pomohla nám mapa a průvodce. Mapa našla velkou modrou louži uprostřed Severní Sumatry a průvodce poradil, že tahle louže je největší jezero vytvořené sopečnou činností (dokonce výbuchem supervulkánu, který změnil klima na celé planetě). To znělo dostatečně zajímavě na to, abychom ho vybrali jako ideální "vložku". Navíc další věta v průvodci hlásala, že jezero Toba je krásné a navíc přímo ideální pro někoho, kdo neche dělat lautr nic, protože tam v podstatě není nic moc k vidění, což nám vyhovovalo snad nejvíc.
Na cestu k jezeru jsme si vybrali tzv. "turistický autobus" (v podstatě osobní auto), který nás zavezl až do Parapatu na trajekt. Zvažovali jsme i cestu veřejnou dopravou, ale protože cesta na jezero trvá celý den, zbaběle jsme ustoupili a dopřáli si "luxusu" jízdy v autě. Roli hrálo i to, že veřejnou dopravou bychom nejspíš nestihli poslední trajekt na ostrov.
To, že tam není nic k vidění není úplně pravda, ale o žádná zásadní lákadla se nejedná. Jezero je dlouhé více jak 100 km a přes 30 km široké. Ostrov uprostřed jezera, nesoucí jméno Samosir, je jeden z největších vulkanických ostrovů na světě. Je dokonce tak velký, že uprostřed tohoto ostrova na jezeře je malé jezírko. Velmi lákavě zní návštěva termálních pramenů, kde byly vybudovány bazénky pro návštěvníky, ale prý do nich nechodí ani místní kvůli tomu, jak moc je voda horká. Je možno si na ostrově i zatrekovat, ale absence veřejné dopravy je v tomto směru velmi limitující. Z původní kultury kmene Bataků zůstaly na ostrově pouze fragmenty a guesthousy vystavěné v jejím duchu. Pro nás proto bylo asi největším lákadlem mírné klima, kterého se nám dostává pomálu a teplé vody jezera ohřívané sopečnou činností pod jeho hladinou.
Práce jsme měli beztak až nad hlavu, a tak jsme psali články, zpracovávali fotky a především plánovali, co bude následovat po Sumatře. K tomu jsme měli naprosto ideální prostředí. Kancelář jsme měli na balkoně, odkud byl rozhled na jezero a okolní vrchy. Břehy jezera lemovaly kokosové palmy (ty nám nedaly moc spát, když totiž takový kokos spadne uprostřed noci na zem, tak máte pocit, že vám padá střecha na hlavu), které rozkývával jemný vítr, čas od času jsme zaslechli někoho hrát na kytaru. To je z mezi Bataky příjemná tradice. Prostě pohoda jazz.
Abychom nezlenivěli, tak jsme si přece jen poslední den půjčili kola a vyrazili jsme na projížďku po okolí. Na plánu byla hrobka dříve vládnoucího rodu Bataků na ostrově a pak projížďka rýžovými políčky až na čtvrteční trh, kde jsme chtěli nakoupit nějaké ovoce. Jízdu jsme chtěli zakončit místní chloubou, a sice tzv. kamennými židlemi.
Nafasovali jsme kola pochybné kvality a vyrazili jsme. Po půlhodince jízdy jsme přijeli k uličce, která byla obsypána stánky s turistickým zbožím a my věděli, že jsme našli, co hledáme. Uličkou jsme prošli aniž bychom si cokoliv koupili a stanuli jsme před onou hrobkou. Byli jsme trochu zklamáni. Místní jsou na ni nejspíše náležitě hrdí, a proto veškeré popisy co jsme četli v nás vyvolali dojem, že se jedná o nějakou grandiózneěší stavbu. Ve skutečnosti to byl takový malý plácek asi 5x5m, na němž bylo pár sarkofágů z nichž byl jeden celkem hezky zachován. Ale co, řekli jsme si, užijeme si alespoň jízdu rýžovými políčky a kamenné židle..
Nasedli jsme tedy znovu na naše kostitřasy a dojeli na cestičku vedoucí k rýžovým políčkům. Po pěti minutách vedení kola a zkonstatování, že tahle cesta je na těhlech strojích opravdu nesjízdná, jsme vybrali náhradní variantu s cestou po silnici. Nakonec jsme nelitovali, prozože i silnice vedla mezi políčky a my si tak mohli užít pohledy na práci, na kterou se tak hezky kouká :-). Na trhu měli hezké ovoce a parádní kokosové ořechy, takže jsme nakoupili, naskládali většinu k Verče do předního košíčku kola a rozjeli se směrem k židlím. Bohužel kombinace místních komunikací a kokosových ořechů neudělala úplně dobře trsu banánů, který se nejdřív samovolně rozdělil na jednotlivé banány, které se (když zrovna vesele neopouštěly košík) pomalu měnily v banánové pyré. Nakonec jsme je museli skoro všechny vyhodit.
Nevím, co jsme komu udělali špatně, ale když jsme zaparkovali kola u zdi areálu s kamennými židlemi, zjistili jsme, že areál prochází rekonstrukcí. Jak jinak! Naštěstí tady pracují za provozu, takže jsme počkali až projede několik koleček s kamenním a byli jsme vpuštěni dovnitř.Tam jsme automaticky zastavili stavební práce, aby se mohli všichni podívat, kdo že to přišel Zaplatili jsme vstupné a jali se objevovat, co je tu k vidění. V areálu bylo několik původních batackých stavení s ukázkou řemesel. Podél stavení jsme došli k malému vyzvednutému plácku, jehož součástí byl i starý strom. V jeho blízkosti byl pak kruh z malých kamenných židlí a kamenných soch, v jehož středu byl i kamenný stůl. Tato kamenná křesla byla určena pro sešlosti starších, kteří zde pak rokovali o místních záležitostech. Když jsem tam pobíhal a fotil už dobré dvě minuty, Verča pořád stála kousek stranou (držící všechny tři kokosy a trs banánové drti), na tváři výraz mírného znudění a postěžovala si, "kde že jsou sakra ty židle" (slušně řečeno). Poté, co jsem se jí velmi nespolečensky vysmál na celé kolo, jsem jí ujistil, že víc než těch několik mrňavých stoliček neuvidí, procitla a poprvé si jich pořádně všimla. Byly celé dva metry od ní :-). Odtud jsme již jeli zpátky vrátit kola a bydlet.
Už před odjezdem na ostrov jsme byli varováni, že nedílnou součástí života na ostrově jsou kouzelné neboli veselé houbičky. Že prý jsou k dostání všude. Nevěřil jsem tomu tak doslova, ale byla to pravda. Šli jsme na oběd, nabízeli nám houbičky, šli jsme pro ovoce, nabízeli nám houbičky, jen tak jsme se procházeli po ulici, nabízeli nám houbičky, kupovali jsme pohledy, nabízeli nám houbičky, v obchodě s knihami nabízeli houbičky, v opravně oblečení nabízeli houbičky. Jsou zkrátka všude. A když už pochopili, že houbičky nechceme, tak nám pro jistotu nabídli ještě trávu.
Musíme tedy dát průvodci za pravdu. Jezero Toba je ideálním místem pro nicnedělání, a to na vysoké úrovni. Našich pět dní jsme si tam užili dosyta, a to jsme krom občasného plavání, jedné procházky a jedné projížďky neopustili guesthouse.
Cestou zpět jsme ještě zažili vzrůšo. Na půlce cesty totiž leží město Berrastagi (turisti sem jezdí na treky), kde jsme stavěli na oběd. Už v Bukit Lawangu jsme šlyšeli, že jedna z místních dvou sopek je aktivní, a že už evakuovali část obyvatel žijících v nejbližším okolí. Berrastagi je poměrně daleko, a tak žádné nebezpečí nehrozí, ale v den co jsme projížděli navál vítr na město mračna sopečného prachu, a tak bylo vše pod silnou vrstvou sopečného prachu. Místním to úplně nezávidíme, ale pro nás to byl celkem zážitek.
Ještě ten den večer jsme dorazili do Batu Katak a chystali jsme se na další pobyt v rezervaci Green Life.
