Aby nenastal stereotyp, tak po civilizaci zákonitě následuje divočina. Tu jsme si po velkoměstě Kuala Lumpur jeli užít na Sumatru. Naším cílem byla rezervace Green Life, která se nachází v Národním parku Gunung Leuser v severní části ostrova. A proč zrovna Green Life? Na naší cestě chceme dělat taky něco prospěšného, a tohle je přesně projekt, který stojí za to podpořit. Spolek Prales Dětem vykupuje pozemky v okolí národního parku Gunung Leuser. Tím zabraňuje další výsadbě palmy olejné v jeho bezprostředním okolí a zároveň tvoří přirozenou bariéru mezi vnějšími vlivy civilizace na park samotný.
Že jsme opět v jiné zemi se projevilo hned při cestě z letiště. Auta a všechny ostatní dopravní prostředky jedoucí na každičkém kousku silnice, nejlépe ve dvou pruzích najednou, neustávají troubení..no prostě klasický asijský maglajz... Po hodinové jízdě autem jsme přesedli na místní minibus, kde jsme se pekli ve vlastní šťávě a mačkali jak sardinky s místními. V jednu chvíli bylo v buse 23 osob, i když sedaček bylo jen pro 16. Nabízená místa vpředu vedle řidiče jsme s díky odmítli, protože někdy je lepší na silnici nevidět. Po několika hodinách jízdy místy dost rozbitou silnicí a nekonečnými palmovými plantážemi, jsme konečně dorazili do Bukit Lawangu. Toto turistické městečko je jednou ze vstupních bran do národního parku a je známé především díky orangutanům, které lze v okolí spatřit. Dříve se zde totiž nacházelo rehabilitační centrum pro orangutany, ale to už je také historie a v parku jsou teď k vidění polodivocí primáti, se kterými bohužel není zacházeno zrovna nejlépe. Krmení od průvodců a turisté toužící po společné fotce s orangutanem jsou bohužel na denním pořádku. Proto jsme také návštěvu tohoto místa odmítli.
V Bukit Lawangu jsem strávili dva dny. Město, ležící podél řeky, je plné guesthousů a turistů zde bylo (naštěstí) pomálu. Nejčastěji jsme viděli místní, kteří se koupali v řece nebo ji sjížděli na gumových raftech (pneumatikách). Jednoho pěkného odpoledne jsme se vydali na procházku podél řeky. Ve městě je několik, většinou rozkývaných bambusových mostů, ale dál už se musí řeka přebrodit nebo přejet lanovkou. My jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít příležitost vyzkoušet takovou lanovku, takže cestou tam jsme se projeli, ale cestou zpět už jsme to vzali řekou. A že proud celkem táhl. Cestou jsme zapózovali na několika fotkách a při návratu jsme strašně zmokli. Ale v tom teple nám to ani nevadilo..
V pondělí nás vyzvedl Viki, český správce z Green Life, cestou jsme nakoupili jídlo a pak se nechali zavézt do vesnice Batu Katak, která je výchozím bodem. Odpoledne začalo pršet a přestalo až někdy v noci, takže z plánovaného veřerního „grilování“ s místními nakonec nic nebylo. Úterý byl den našeho přesunu do kempu v džungli. Jelikož noc předtím pršelo a celkově bylo dost vody, byla jsem z toho celkem ve stresu. Jedná se o to, že cestou se musí překročit řeka a když je hodně vody, není to zrovna jednoduché, především kvůli silnému proudu. Čekali jsme do odpoledne, aby voda co nejvíce opadla a pak jsme se do kempu vydali. My, Viki a jeho indonéská žena Ira. Vody bylo dost, ale naštěstí nám pomohl Aril, který nám přenesl batohy a ještě mě držel, aby mě to neodneslo... :-)
Cesta do kempu trvá 1-1,5 hodiny, záleží na tempu. Jde se plantážemi palmy olejné a pak hlavně kaučukovníky. Poslední úsek cesty jde celý říčkou, která už leží v národním parku a vede až ke kempu Green Life. My jsme do cíle dorazili se začínajícím deštěm. Když jsme se šli vykoupat do řeky (mimochodem prvotřídní koupelna :-)), po chvíli začaly připlouvat listy a další pralesní odpad. To nám bylo jasné, že na vrchu už prší, takže očistu jsme urychlili, protože se přihnal liják i k nám...
Na Green Life jsme byli na tento týden jako dobrovolníci jediní, od toho ses také odvíjel program. Ráno jsme vstávali před 6 a chodili na posed. Doufali jsme, že uvidíme nějaké orangutany, protože nedaleko kempu byla hnízda, ale to se nám bohužel nepoštěstilo. Ráno jsme z posedu většinou pozorovali různé ptáky, kterých je v okolí rezervace spousta. Viki nás vzal hned druhý den se podívat na poupata raflésie, které jsou jen 5 minut chůze od kempu. Zatím byla všechna zavřená, ale vypadalo to nadějně, že v následujících týdnech puknou.
Ve čtvrtek jsme vyšli zkontrolovat fotopasti, které jsou instalované na různých místech rezervace. My jsme bydleli v novějším kempu 2, a na fotopasti jsme šli směrem na první rezervaci, kemp 1. Cesta vede přes kaučukové plantáže, které se snad v blízké budoucnosti také podaří odkoupit a připojit do Green Life. Fotopasti bohužel vlivem vlhkého počasí v pralese podléhají rychlé zkáze, a materiál z nich nebyl příliš zajímavý. Prohlédli jsme si první kemp a potom jsme šli na vyhlídkovou věž. Odtud je krásný výhled, ale nám ho trochu kazily blížící se bouřkové mraky, takže jsme se rychle sbalili a raději vyrazili zpět do tábora.
Poslední celý den v táboře byl ve znamení odpočinku. Stále ještě zbývala spousta práce v táboře a navíc se od rána nad kempem hemžily mraky, to není nikdy radno vyrážet do džungle. Kolem poledne začalo jemně pršet, a tak jsme složili pracovní nástroje a jali se odpočívat. Nastoleného klidu obratem využily tlupy hulmanů a velký samec makaka vepřího, kteří se začali prohánět vegetací v okolí tábora. To nám přišlo vhod a jejich pozorováním jsme strávili větší část odpoledne.
Další den ráno už jsme museli balit a vyrazit směr Batu Katak. Tam jsme se jen rozloučili v Vikim, Irou a místními a slíbili jsme jim, že se za týden vrátíme. Pak už jsme vyrazili na korbě většího auta do Bukit Lawangu, odkud nás druhý den ráno čekal odjezd na největší jezero vytvořené sopečnou činností na světě a jedno z největších jezer v Asii, na jezero Toba.
