top of page

Veterán mezi deštnými pralesy

Z deštivých Cameronů jsme se rozhodli pokračovat do další destinace zaměřené na přírodní krásy Malajsie, a to přímo do největšího národního parku této země, který se nazývá jednoduše Národní Park – tedy Taman Negara. Je také zároveň nejstarším národním parkem Malajsie a tropický deštný prales na jeho území je vůbec nejstarším na celé Zemi. Jeho stáří je odhadováno na 130 milionů let.

Z Cameron Highlands jsme jeli minivanem pouze s dalším párem, který jsme navíc po cestě vysadili, takže to byla víceméně privátní jízda. Než jsme vyjeli z hor, tak jsme míjeli další čajové plantáže, skleníky a svěží prales. Jakmile jsme sestoupili do nižší nadmořské výšky, cestu začaly lemovat nekonečné plantáže palmy olejné. Palmy nalevo, palmy napravo, byly prostě všude. Palma jako taková je moc pěkný strom a pravidelně uspořádané vzrostlé stromy nebo malé palmičky na plantáži mají své kouzlo a dokonce i mohou vypadat hezky. Já se však nedokážu odprostit od faktů, která jsou s touto rostlinou spojena. Nedokážu při pohledu na palmové stromy nemyslet na to, že před nimi zde byl prales, že právě naše planeta přichází o další kilometry čtvereční svých „plic“, když je na dalších místech kácen a vypalován, a že do budoucna to vypadá velmi bledě. Malajsie je po Indonésii druhým největším producentem palmového oleje a společně tyto dvě země ovládají téměř 90% trhu. To je jen pár faktů k problematice palmového oleje, o kterou se nějakou dobu zajímám a když to tady vidím na vlastní oči, tak se mě to dotýká ještě víc. Kdyby měl o toto téma někdo větší zájem, doporučuji shlédnout film Zelená poušť.

Do Taman Negara je několik přístupových míst, my jsme si vybrali malou vesnici Kuala Tahan, na jižní hranici parku. Po ubytování jsme se vydali na obhlídku vesnice, kterou od národního parku odděluje řeka. Vlastně je zde také soutok řek, který jsme se zaujetím pozorovali z plovoucí restaurace. Menší říčka Tahan se zde vlévá do bahnivě hnědé hlavní řeky Tembeling, přičemž je krásně vidět, jak se vody nepromíchají a přítok je jasně ohraničen. Po velmi silných záplavách, které Malajsii postihly začátkem tohoto roku, byly stále břehy pokryty záplavovými nánosy, vyvrácenými stromy a místo se z povodní stále vzpamatovává. Aby také ne, celá vesnice a rezort v národním parku byly pod vodou a turistům zpřístupněny opět až v březnu.

V národním parku je spousta cest a tras, některé kratší se dají zvládnout za půlden nebo den, jiné mohou vyžadovat i čtyři/pět přenocování v džungli. K tomu slouží speciální domečky (bum bumy :-), které jsou v parku rozmístěny. Jsou to v podstatě pouze přístřešky, které chrání před nepřízní počasí, ale vše potřebné si musíte přinést s sebou. Tyto delší treky také samozřejmě vyžadují doprovod zkušeného místního průvodce. My jsme se nakonec rozhodli, že přenocovat v džungli nebudeme. Jen přeci už máme tuto zkušenost za sebou a chystáme se do džungle na Sumatru, takže toho budeme mít ažaž.. :-)

Mezi parkem a vesnicí přepravu zajišťují motorové čluny, některé vás odvezou zadarmo, jiné za malý poplatek. Na tomto břehu řeky se nachází jeden hotelový rezort a správa NP, kde je nutné zaplatit vstup. My jsme si vybrali nenáročný okruh vedoucí na kopec Bukit Teresek. První část cesty až téměř na vrchol vedla po dřevěných chodníčcích, které byly místy zničené popadanými stromy a místy už vypadaly poměrně letitě, takže jsme se trochu obávali, abychom se dřevem neprobořili. Ale prostředí pralesa je opravdu nádherné, stromoví velikáni lemují cestu a některé mají také destičky s názvem. Botanici nejsme, ale stromy rodu Shorea patří k těm nejvyšším vůbec.

Tuto trasu jsme si zvolili také kvůli tomu, že je zde Canopy walkway (stezka v korunách stromů), a tato je nejdelší na světě. Vzhledem k tomu, že při cestách neustále narážíme na něco zavřeného nebo opravovaného, nebylo tomu tady jinak. Z celkové délky 450 metrů, jsme si kvůli údržbě prošli „pouze“ 250 m. Visuté mosty vedou ve výšce 40 m a jsou upevněny mezi vzrostlé 60-70 metrové stromy. Musím přiznat, že tohle pro mě byla velká výzva. Obecně zrovna nejsem příznivcem těchto kyvácejících se mostů. I na širším, kratším a nižším dostávám amok, když s tím někdo hýbe a vždy se je snažím překonat co nejrychleji. Tentokrát jsem si chtěla dokázat, že to zmáknu a užiju si to. Na stezku vždy pouští maximálně 4 osoby, které musí dodržovat rozestup deseti metrů. My jsme měli štěstí a byli jsme tam sami, takže jsme měli celou stezku jen pro sebe. Když jsme dorazili na začátek, tak jsem se poměrně uklidnila. Most byl dost úzký a ze stran chráněný, takže i kdybych upadla, nemám kam vypadnout. (Já vím, blbý úvahy.) Kdyby se pevná ocelová lana urvala, stejnak nám nic nepomůže, takže jsem byla bez nervů a procházení jsem si užívala. V některých místech se most víc hýbal, tudíž přejít bylo občas obtížné a vypadali jsme jak po několika skleničkách něčeho silnějšího.. :-)

Po příjemném osvěžujícím vánku v korunách stromů jsme pokračovali ve výstupu na kopec, po dřevěných schodech. Jak už to tak v deštných pralesech bývá, i tady bylo stoprocentní vlhko a teklo z nás jak po sprše. Vedro jak v prádelně bylo ten den opravdu nesnesitelné a výstup velmi náročný. I když to nebylo ani moc vysoko ani moc daleko, byl to pro nás nejtěžší „výlet“ za celou dobu. Nahoře jsme si trochu odpočali, nabrali nový dech a dali se do sestupu. Ten už nevedl po dřevěném chodníčku, ale pěkně v terénu, takže zase kořeny a podobně. Malý pád na kluzkých kořenech, další modřina, no nic zvláštního, že.. :-) Do toho pořád kontrolovat nohy, jestli jsme nenabrali nějaké pijavice, které se schovávaly ve vlhkých listech. Měli jsme toho plný kecky, takže jsme se pořád uklidňovali, že už budeme brzy zpátky, ale moc rychlé to nebylo. Na cestě ležely další vyvrácené stromy, které jsme museli buď obcházet nebo přelézat. Opravdu to nebylo nijak náročné, ale ten den nám to nějak nesedlo, takže šup zpátky člunem na druhý břeh a odpočívat.

Taman Negara je opravdu nádherné místo, pro milovníky přírody, džungle a treků jako dělané. Žije zde také původní malajské obyvatelstvo, nazývané Orang Asli. Tento park je opravdu výjimečný a doufejme, že přetrvá minimálně dalších 130 milionů let.

RECENT POSTS:
SEARCH BY TAGS:
Zatím žádné štítky
bottom of page