Cestovat se dá různými způsoby a jelikož jsme přesunem mezi Laosem a Malajsií strávili dva plné dny a překonali vzdálenost přibližně 1800 km, byla by škoda o tom trochu nenapsat. Cestu jsme naštěstí neabsolvovali v kuse, ale pěkně na etapy.
Vientiane - Udon Thani
V pondělí 11.5. ráno jsme se odhlásili z guesthousu, mávli si na tuk tuka a nechali se zavézt na autobusové nádraží. Koupili jsme si lístky na autobus do thajského města Udonthani v 10:30 a lao style sendviče na cestu (i po několika snězených sendvičích jsme jejich náplň nedokázali přesně identifikovat..). Na trase mezi hranicemi jezdí speciální autobusy, které mají mezi kabinou řidiče a sedadly dveře :-) Cesta trvala i s hraničními procedurami asi 1,5 hodiny a trasa měřila 90 km.
Udon Thani
Hned jak jsme vyskočili z autobusu, tak jsme si koupili lístky na nejpozdější noční spoj ve 22 hodin, nechali jsme jim tam bágly a hurá do nedalekého obchodního centra. Tam jsme se pár hodin poflakovali, Majkee při nákupu trika ztratil sluneční brýle (opět!!!) a pak jsme vyrazili hledat park. To se nám zadařilo a naskytl se nám pohled na poklidnou zelenou oázu s jezerem uprostřed města. Už v průvodci jsme se dočetli, že zde půjčují dvojkola a trojkola, což jsme si nemohli nechat ujít! Jízda na dvojkole pro nás byla premiérou, takže prvních pár metrů bylo zkušebních, než jsme si na to zvykli, ale nesmírně nás to bavilo a dokonale to spravilo naši pochmurnou náladu ze ztracených brýlí. Jezero jsme si nakonec na kole obkroužili třikrát, později už cesta dost houstla dalšími cyklisty a na chodníčku pro pěší byl nával běžců a procházkářů. Pomalu jsme se vrátili zpátky do města na jídlo a následně do kanceláře autobusové společnosti čekat na náš autobus. Tam nás čekalo příjemné překpavení, protože na stole jsme objevili "ztracené" brýle, které vlastně kancelář ani neopustili. :-)
Udon Thani - Bangkok
Už při čekání jsme byli mile překvapeni chováním a servisem obsluhy společnosti. Při čekání nám nabídli nápoj, batohy nám sami naložili do autobusu.. a když jsme do našeho VIP busu nastoupili, tak se náš úžas ještě znásobil. Sedadla byla pouze tři v řadě, ale byla to pořádná křesla a navíc...masážní!! Ano, masážní sedadla jsme opravdu nečekali. A mohli jsme si vybrat dokonce ze tří masážních módů. :-) Naše nadšení se zvyšovalo, když steward roznášel vodu, džusík, teplé jídlo (moc dobré maso s rýží) a jako dezert muffin. Samotná cesta se tak pro nás stala zážitkem, protože tohle jsme (za poměrně nízkou cenu) nečekali. :-) Navzdory tomu, že obyčejně v nočních busech moc nespíme se nám to zde docela dařilo. Trasu dlouhou nějakých 560 km jsme jeli téměř 8 hodin.
Bangkok
Úterý 12.5. Tak zase v Bangkoku.. Pokolikáté? Už ani nevíme... Ale víme, že tentokrát opravdu jen na skok. Po snídani na autobusovém nádraží následovala ranní rozcvička v několikakilometrové cestě na metro, které v ranní špičce praskalo ve švech. Na nádraží to naštěstí vypadalo klidněji, takže jsme si zakoupili lístky na vlak do Malajsie a vymýšleli, jak zabijeme volný čas. Nedaleko od nádraží je veliký trh Bobae, tak jsme se tam vydali. Všude víceméně to samé, ale koupili jsme si deky, které ještě budeme potřebovat. Pak jsme naskočili na autobus na Khao San Rd. (nejdřív jsme nabrali špatný směr.. :-D), kde jsme si dali pad thai z našeho oblíbeného stánku a obhlídli, co se za naší nepřítomnosti změnilo. Nic.
Bangkok - Butterworth
V 15 hodin sedáme do vlaku a odjíždíme. Vlak má 10 vagonů, ale většinu budeme nechávat v Hat Yai na jihu Thajska, kam cestuje většina místních, které jsme na nádraží viděli. Thajský jih není pro turisty zrovna příznivý, protože zde neustále probíhají národnostní boje mezi malajským muslimským etnikem a thajskou armádou. Znesvářené skupiny si opravdu nic nedarují a nastražené bomby číhají všude. Konflikt je hodně komplikovaný a málo se o něm ví, protože se poměrně úspěšně tutlá. Thajsko si chce udržet status "země úsměvů" a násilnosti na jihu do tohoto konceptu rozhodně nezapadají. My jsme však seděli v bezpečí našeho "kupé" a užívali si po dlouhé době cestu vlakem.
Vlak jel v příjemném tempu, občas jsme projeli městem či vesnicí, u kterých byly zpravidla koleje lemovány odpadem a malinkatými domečky. Mimo města byla scenérie zajímavější, vlevo (na východě) placatá, vpravo byly v dálce vidět i hory. Projížděli jsme poli, která byla s končící sezónou sucha vyprahlá, připravená na nové osazování, vodnatá a jiná už se zelenala z rostoucí rýže. Někde se pásli krávy a buvoli, ale většinou poetický ráz polí doplňovali ptáci. Nejčastěji hejna bílých volavek a čápů. Já nevím jak vy, ale my jsme za svýj život viděli pohromadě maximálně 3 čápy pohromadě a tady jich byli mraky! :-) Viděli jsme také další ptačí druhy, na jejichž identifikaci bych potřebovala delší chvíli než jen letmý pohled z vlaku a pravděpodobně i nějakou tu encyklopedii.
Když se blížil večer tak steward začal předělávat sedadla na lůžka. My jsme s tím ještě trochu otáleli, protože v půl osmý jsme opravdu ještě spát nechtěli. Tato lůžková "přestavba" a povlečení probíhala v bleskovém tempu. Spodní lůžko bylo hodně široké a prostorné, horní vyklápěcí už méně, ale dospělý chlap se tam vleze. Docela jsme se tedy i vyspali. Na hranice jsme dorazili kolem 10 hodiny, oběhli jsme thajské a malajské imigrační a zase zpět do vlaku, kam přistoupila i nová posádka a zanedlouho se vlak opět rozjel. Překročení hranic bylo cítit i ve vlaku, protože to méně hopsalo.
Při pohledu z okýnka bylo jasné, že teď už nejsme v rozvojové zemi, ale v civilizaci. Bohužel i zde jsme navázali na pohled z jižního Thajska a za okny vlaku se rýsovaly nekonečné plantáže palmy olejné a kaučuku..
Nakonec jsme před 14 hodinou malajského času (museli jsme si o hodinu posunout čas) přijeli do města Butterworth, ze kterého jezdí ferry na ostrov Penang. Ve vlaku jsme tedy strávili 22 hodin na trase dlouhé 1200 km.
Butterworth - George Town
Jelikož jsme neměli žádné malajské ringgity, tak naší prioritou bylo nalezení bankomatu. K tomu nás místní obyvatelé ochotně navigovali a pak jsme se konečně mohli nechat převézt na Penang. Pomalu jsme se blížili k ostrovu, jehož dominantou je mrakodrap Komtar (toho času 6. nejvyšší v Malajsii) a v dálce po levé straně jsme měli 13,5 km dlouhý Penang Bridge (2. nejdelší v My). Cesta trajektem trvala zhruba 15 minut a vzdálenost je cca 5 km.
George Town
Bez problémů se nám podařilo najít autobusový terminál odkud jezdí i bezplatný okružní autobus CAT, který má zastávku i před naším ubytováním. Už při cestě autobusem jsme obdivovali městskou architekturu a věděli jsme, že tady se nám bude líbit. Dokonce jsme zvládli správně vystoupit a hurá, 13.5. v 16 hodin už jsme byli konečně v cíli naší cesty...v prozatimním cíli, protože ta naše je vlastně bez cíle... :-))
