O Vang Viengu se říká, že je tím nejturističtějším městem v celém Laosu a je to nejspíš pravda, ale má to svoje důvody proč tomu tak je. Celé město je obklopeno vápencovými masivy stovky metrů vysokými, které jsou napěchované jeskyněmi, vodopády a malými jezírky, takže je opravdu se na co koukat a óchat a áchat při každém západu slunce. Městem navíc protéká řeka Nam Song, která poskytuje další možnosti zábavy. Díky tomu se Vang Vieng stal i centrem "outdoorové" zábavy. Stovky (převážně mladých) lidí denně vyráží s cestovními agenturami na kajaky, nafukovací duše a rafty na řeku a další zástupy vyrážejí na vyjížďky na kolech a treky do zaručeně autentických (na turisty dobře připravených) vesnic. Poté, co si všichni užijí svojí půldenní dávku adrenalinu, všichni bohužel cítí potřebu své zážitky řádně zapít. Naštěstí se tak dnes děje až po oněch zážitcích. Dříve bylo běžné zvláště při tubingu (sjíždění řeky na nafukovacím gumovém kruhu) se zastavovat v barech obléhajících řeku a doplňoat tekutiny. Ročně se u toho utopilo několik turistů.
Vang Vieng je důkazem toho, jak může turismus ohrozit domácí kulturu, která se pod tlakem peněz ohne a přizpůsobí. Stejně jako v jiných buddhistických zemích, tak i v Laosu, je neslušné se nedostatečně oblékat. Na pláži to obyčejně místní akceptují (místní se většinou koupou oblečení), jinde ale pohlížejí na podobné chování s nechutí. I přestože je ve Vang Viengu na hodně místech vyvěšena žádost, aby se návštěvníci chovali s důrazem na místní kulturu, zvláště kulturu oblékání, tak valná většina turistů chodí po ulicích města v plavkách a zcela ignorují žádost místní správy.
I z výše uvedených důvodů jsme se nakonec ve Vang Viengu skoro neohřáli. První den jsme přijeli odpoledne po několikahodinové cestě autobusem, druhý den bylo takové vedro, že se skoro ani nedalo vylézt ven. Vedro následovala bouře, která lámala stromy a vylamovala plechové střechy. Další den dopoledne jsme odjeli do Vientianu. Okolí Vang Viengu je určitě krásné a stojí za prozkoumání, ale v daný moment nás Vang Vieng prostě neoslovil. Určitě si ale zaslouží druhou šanci, věřím tomu, že za jiných okolností může být návštěva tohoto města příjemná.
Vientiane je tak trochu jiný Laos. Nejenže je to velká pulzující metropole, kde by se jen těžko hledal ztracený čas jako třeba v Prabangu, ale zároveň je hlavní město situováno na levém břehu Mekongu, který v této části země tvoří přirozenou hranici s Thajskem. To tu má velký vliv, do nejbližšího thajského města to je hodina autobusem včetně hraničních procedur. Obě strany toho patřičně využívají, a tak Thajci jezdí nakupovat do Laosu a na druhou stranu míří Laosané za výdělkem.
První den v podvečer jsme se šli projít na nábřeží Mekongu. Je to místo, kam se večer stahuje snad půlka města. Nábřežní komunikaci na večer uzavírají dopravě, aby si místní užili sportu. Mnoho Laosanů sem každý večer chodí běhat, jezdit na kole nebo skupinově cvičit paskvil mezi tai-chi a aerobikem. Na záplavové louce podél toku řeky se schází mísntí omladina. Prostor je tak velký, že jedni mohou s přehledem hrát fotbal, druzí se prohánějí na motorkách či v autech a další si pouští draky. Odtud se stačí probrodit klusajícími lidmi na druhou stranu silnice a už se člověk objeví na nočním trhu, kde si může koupit většinou zboží z Thajska, zajímavé je, že skoro za poloviční cenu. My sem přišli hlavně abychom si prohlédli jak zapadá slunce na druhém břehu Mekongu, vlastně už v Thajsku. Doslechli jsme se, že na nábřeží jsou moc hezké zahrádky a chtěli jsme si tam dát pivo, než jsme se ovšem probrodili všemi běžci a prodejci bylo již po západu a my ho tedy viděli jen za chůze.
Vientiane je také plný zajímavých památek, těm jsme se věnovali celý den. Mezi velkým množstvím chrámů (které jsou nádherné, ale už jich zase začínalo být moc) se vyjímá zejména Wat Phra Kaew, který původně hostil slavnou sochu smaragdového Buddhy, která je dnes uložena ve stejnojmenném chrámu v Bangkoku. Její historie je velmi zajímavá, cestovala zhruba stejně jako my. Z Chiang Maie do Vientianu, pak do Luang Prabangu až byla nakonec ukradena Siamci (Thajci) a uložena v Bangkoku. Jak se nám stává už tradicí, chrám byl v rekonstrukci, čili po lešením a ještě ke všemu zavřený, takže zase akorát zápis do našich lešenářských kronik. Velmi významnou stavbou je pak zlatá stůpa Pha That Luang, která je nejposvátnějším místem/stavbou v zemi, je dokonce národním symbolem země.
Další stavbou stojící za zmínku je tzv. Patuxai. Je to stavba kterou mají na svědomí tak trochu Francouzi, kteří tu krom svých baget a architektury staveb, zanechali také trochu městské architektury. Doslovným překladem se stavba nazývá Vítězná brána a tou také je. Krom toho, že se Laosané chtěli francouzských kolonialistů zbavit, v nih také viděli určitý vzor, v tomto případě Vítězný oblouk v Paříži, dokonce s celou Champ-Élysées. Podle tohoto vzoru postavili právě Patuxai a širokou třídu Lan Xang. Patuxai je také nazýván "vertikální ranvejí", toto označení si vysloužil díky tomu, že na stavbu byly použity prostředky z amerických fondů a cement darovaný taktéž Amerikou pro stavbu nového letiště.
Při procházení jednotlivých chrámů a dalších institucí jsme si nemohli nevšimnout výmluvných cedulí u vstupů do objektů. Jedny hlásali, že chrám je nekuřácký, druhé že určitá škola je pro školní rok 2014/2015 bez drog :-). Kampaň proti kouření je to hezká, ale nade vše úsměvná.
Když jsme se uchození vraceli k našemu guesthousu, tak jsme narazili na (pro nás skoro až nepříjemnou) kulturní akci. Byl totiž Den Evropy. Několik restaurací nabízejících ve Vientianu evropskou kuchyni si zde postavilo stánky a my byli vystaveni pokušení si dát opravdovou italskou pizzu, španělské chorizo, belgické pralinky, francouzský pastis, německé klobásky a dokonce i řízek s bramborovým salátem. Jak se dalo předpokládat, tak všechno bylo šíleně drahé a navíc kdybychom podlehli, taky by se nám mohlo začít po našem jídle stýskat ještě více. Takže jsme nakonec odolali a šli si dát vietnamskou nudlovou polévku.
Na poslední den ve Vientianu jsme měli naplánovaný výlet kousek za město. Chtěli jsme vidět proslulý Buddha park. Jedná se o lapidárium pod širým nebem založené Luang Pu Bunleua Sulilatem, knězem a šamanem v jedné osobě, který spojil buddhismus s hinduismem a vedl si tak vlastní doktrínu. Po komunistické revoluci ze země utekl do sousedního Thajska, kde založil ještě velkolepější park. Přestože Laos Sulitata dříve vypudil, dnes jeho odkaz používá jako jednu z hlavních turistických atrakcí. Osobně musím přiznat, že jsem byl trochu zklamán. Lapidárium není nijak veliké, ale soch je v něm mnoho, jsou hodně natěsnané na sebe a celé to působí dojmem určitého galymatyáše, i když musím uznat, že některé sochy jsou zajímavé.
Druhý důvod, proč jsme vyjeli za město, bylo pivo. Stejným směrem jako Buddha park je i pivovar Lao, kam téměř žádný turista nepáchne a možná i kvůli tomu prý velmi rádi provází výrobou ty, kteří tam zabloudí. Štěstí v neštěstí jsme měli v tom, že jsme se podívali na stránky pivovaru, kde byla poznámka, že pivovar je pro návštěvníky z technických důvodů dočasně uzavřen. Takže zase nic.
Nemohu říct proč, ale Vientiane si mě nijak nezískal. Nebyli jsme tam nijak dlouho, to uznávám, ale i přesto jsem nepocítil žádné zvláštní pocity vůči tomuto městu, a to jak negativní tak pozitivní. Prostě takové neutrální město. Tady naše cesta Laosem končí a další den jsme se vydali na předlouhou cestu přes celé Thajsko až do Malajsie.
