Z Luang Prabangu jsme se přesunuli do dalšího bývalého královského města, Luang Namtha. Je to město v horách na severu země, jen několik desítek kilometrů od hranic s Čínou a v blízkosti národní chráněné oblasti (jiný název pro národní park) Nam Ha. Luang Namtha je oblíbeným a dobře situovaným startovním místem pro treky do džungle a k místním horským kmenům. Díky tomu je zde velké množství trekingových agentur, které na tabulích před vchodem inzerují obsazenost jednotlivých treků. Jelikož už je zde po sezóně, tak není jednoduché najít dostatečně obsazený trek (protože čím více lidí, tím je nižší cena).
Po oběhání několika agentur jsme se rozhodli zkusit jednoho agenta ukecat, zda nám nedá lepší cenu, protože ceny nebyly zrovna nízké. Na třídenní trek, o který jsme měli zájem, měl již přihlášené 3 lidi, ale podle tabulek by přesto i s námi byla cena dost vysoká. Narovinu jsme mu sdělili naše rozpočtové možnosti a bez potíží jsme cenu usmlouvali k naší i jeho spokojenosti. Jen přeci lidí teď nemají moc, takže jsou rádi za každého platícího (a řekl, že na stvrzenku napíše vyšší částku...). Jelikož je v této oblasti kladen důraz na ekoturismus, je u každého treku popsáno, jak jsou procentuelně peníze rozděleny. Poměrně velká část jde navštívené vesnici, dále samozřejmě agentuře, řidičům, poplatky vládě, apod.
Když jsme druhý den ráno dorazili do agentury nachystáni na cestu, tak jsme se dozvěděli, že původní zapsaní účastníci odpadli, ale ze „sousední“ agentury je jeden člověk, takže k naší radosti jsme byli malá skupinka pouze tří lidí + průvodce. My dva, Američan Matthew a průvodce Zouk (čti Su). Po nakoupení zásob na místním trhu nás minivan po asi 20 minutové jízdě vysadil a my jsme se vydali na cestu do džungle.
První část cesty jsme poměrně dost stoupali a pěšina byla plná vlhkého spadaného listí, takže jsme z bot a kalhot téměř neustále sundavali pijavice. Nebyly nijak velké, ale neuvěřitelně hbité, takže nebylo jednoduché je sundat. Pomohl buď klacík nebo odcvrknkout prsty, hlavně je nenechat vlézt na kůži. Já jsem je vychytávala suveréně nejvíc, takže za dopoledne jich po mě lezlo více jak 20. Bohužel se mi to nepodařilo ohlídat, takže dvě pijavice byly úspěšné. Jedna se mi přisála do kolene a druhá přímo do pupíku. Doteď nechápu, jak se jí tam podařilo vlézt... Naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu, nepanikařila jsem a nemilosrdně jsem se s nimi vypořádala.. :-)
Po obědě (který Zouk koupil na tržišti – sticky rice, smažený bambus, dušené kuřecí a ryba v omáčkách) jsme pokračovali podél potoka, který jsme několikrát přecházeli z jednoho břehu na druhý. Následovalo stoupání, klesání..a tak pořád dokola. Cestička byla dost kluzká, takže především při cestě z kopce nebylo o pády nouze. Když jsme odpoledne vylezli z džungle, přívítalo nás zatažené nebe, které hrozilo bouřkou. Do horské vesnice, kde jsme měli u místních přenocovat, jsme přicházeli již za deště a jentaktak jsme se stihli ukrýt, než začal pořádný slejvák.
Stejně jako v Myanmaru nebo Thajsku i tady v Laosu žije spousta rozličných kmenů. Já jsem už před tímto trekem měla určité pochybnosti o navštěvování těchto lidí. Jde o to, že s postupnou globalizací pomalu ztrácejí svou původní identitu a jsou velkou turistickou atrakcí. Tady bych si opravdu přála vrátit se o 30-40 let zpátky, kdy kmeny žili opravdu původním životem a turistů k nim přišlo pár ročně a byl to pro ně zážitek, že je mohou u sebe doma nechat přespat. Ale časy se mění všude a nelze to zastavit. Alespoň tady je zde snaha tyto komunity podporovat, aby si zachovali své tradice co se týče stylu života, tradičního oblečení a řemesel.
Vesnici Phou Varn, kterou jsme navštívili, obývá kmen Akha, kteří sem přišli v minulém století ze severu Číny. Akha obývají odlehlé horské oblasti a živí se především zemědělstím, kdy na strmých svazích uplaňují styl vypalování lesa a následné pěstování suché rýže a poté dalších plodin. Laoská vláda jim nabídla podporu v případě, že se přestěhují blíže k civilizaci. Jelikož to odmítli, tak nemají garantováno nic, žádnou elektřinu a pro děti pouze základní školu na 3 roky (běžně je na 5 let). Ve vesnici Phou Varn je asi 50 domů, které obývají v průměru 10ti člené rodiny, takže celkem zde žije kolem 500 obyvatel. Co se týče tradičního oděvu, tak ve vesnici jsme viděli především žen, které byly oblečeny v černé sukni a na hlavně tradiční zdobenou „čepici“. Také jejich rty a zuby byly zbarveny do černa od žvýkání betelu.
My jsme přespávali v domě náčelníka vesnice, ostatně jako všichni turisté, kteří tam zavítají. Měli jsme štěstí, že v ten den jsme tam byli sami, ale v sezóně se stává, že se tam sejde třeba i 10-15 lidí. Ještě před večeří jsme si šli projít vesnici, podívat se jak místní žíjí a taky se pokochat západem slunce nad horami. Všude jsme potkávali volně pobíhající prasata a selátka všech velikostí, slepice, kouhouty, kuřátka, kozy, pejsky a děti. Děti jsou už na turisty docela zvyklé, takže ze všech stran na nás volaly „sabaidee“ (pozdrav), mávali nám a pak s námi donekonečna hráli takovou tu tleskací hru, která končila kámen nůžky papír. Byla to docela zábava, ale už byl čas se vrátit do domu na jídlo. Po večeři ještě Zouk přinesl láhev místní lao-lao (rýžová whisky), která je velmi jemná a na spaní fungovala úžasně. :-)
Druhý den nás kromě kohoutů v 6 ráno vzbudilo prase, které kvičelo jako by ho na nože brali.. Nicméně po snídani jsme se vydali opě na cestu, která nejprve vedla přes kaučukovou plantáž, bambusový prales, vypálená pole a pak opět do džungle. Cestou nám Zouk ukazoval různé rostliny v džungli, které jsou k jídlu nebo léčení. Ochutnali jsme hořkou kůru, kterou léčí žaludeční potíže, viděli jsme strom kafroníku, z jehož kůry se získává kafr k výrobě mastí, zkusili jsme mladé ratanové výhonky, Majkee ochutnal zrzavého mravence (musel si ho nejdřív ulovit) a taky jsme objevili divoké džunglové verze rambutanu, fíku a dalšího ovoce. Kousek cesty jsme šli příjemným bambusovým hájem a závěr cesty k našemu „kempovému přístřešku“ jsme zase trochu doklouzali v bahně. Když jsme dorazili na místo táboření, opláchli jsme se v čistém a osvěžujícím potůčku a začali se chystat na večer. Většinu práce a vaření obstaral Zouk sám, my jsme alespoň pomohli nařezat banánové listy na podložku na spaní (spaní na bambusovém roštu nebylo moc pohodlné). K večeři nám na ohni nachystal výbornou polévku, která byla z banánového květu (jupí, ten jsem chtěla ochutnat!), mladého ratanu, listů které natrhal u potoka, chilli, česnek...no byla vynikající... Po večeři už se rychle setmělo, takže jsme poklidili a šli spát. Bylo příjemné usínat za zvuků džungle. Nicméně ráno ještě před svítáním začalo pršet (střecha naštěstí docela dobře fungovala) a pršelo i celé ráno.
Pitnou vodu jsme si zajistili převařením vody z potoka, která je nezávadná, avšak díky vaření v hrnci na ohni dostala specifickou uzenou chuť. :-)
Poslední den nás čekala kratší a méně náročná cesta zpět. Zpočátku jsme šli kolem potoka, takže opět nastalo sundavání pijavic, ale už ne tolik jako první den. Po nočním dešti jsme se trochu báli jak bude vypadat cesta, ale naštěstí to bylo docela dobré, takže se dalo jít.
Po celý trek jsme měli zajištěnou bohatou stravu, takže jsme jedli víc (a hlavně pravidelněji) než jsme tady zvyklí. K jídlu byla vždy rýže a k tomu většinou dvě zeleninová jídla nebo polévka. Míchaná vajíčka s kapradinami jsou k snídani výtečná! A hlavně styl konzumace v džunglovém stylu, kdy „stůl“ byl tvořen ratanovými nebo banánovými listy, talíře, misky a lžíce byly z listů podobných banánovníku a z výhonků stejné rostliny jsme měli jídelní hůlky. Kouzelné :-)
Nakonec nám Zouk vyrobil banánové čepice a my jsme mohli pomalu dojít k silnici, kde nás vyzvedl tuk tuk, který nás zavezl ještě na exkurzi do vesnice kmene Lanten. Ti žijí v blízkosti města a infrastruktury a vláda je tak podporuje. Zde jsme opět viděli jejich tradiční oděv a vdané ženy, které nosí typický ozdobený drdol. Po této krátké procházce po vesnici jsme nasedli na tuk tuk a nechali se odvéz zpět do Luang Namtha, kde celý náš třídenní zážitek z putování končil...
Celé tři dny se nám moc líbily, byli jsme opět plni nových zážitků a dojmů. Především od našeho průvodce jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o životě Laosanů a dalších etnických skupin v této krásné zemi. Na chození jsme zvyklí, takže trek pro nás nebyl náročný, ale po několika bahenních skluzavkách jsme se už opradu těšili na sprchu, jinak bychom klidně ještě pokračovali dále.
