Po památkově nabitém Thajsku i Myanmaru jsme se dohodli, že chrámů již bylo dost, a tak jsme se na Laos moc těšili. Má tak trochu pověst ošklivého káčátka mezi zeměmi JV Asie, nikdo moc neví co tu je ve skutečnosti k vidění. Když se řekne Laos, tak většina lidí nějak neví co si představit. Ani my to nevěděli...
Pro vstup do země jsme si vybrali populární hraniční přechod Chiang Khoun/Huay Xai, po kterém si většina cestovatelů vybere možnost dvoudenní plavby po Mekongu do Luang Prabangu, koloniální perly severu. Na plavbu jsme se moc těšili, je to přece Mekong! Jedna z největších řek na světě. Zároveň však jsme měli zprávy od Aniny, se kterou jsme jeskyňařili v Phang Mapha, a která plavbu absolvovla o několik dní dříve, že po cestě viděli i divoké slony. Bylo tedy opravdu na co se těšit.
Pro klid duše a hladký průběh jsme si cestu do Prabangu koupili jako balíček, sice jsme si trošku připlatili, ale na druhou stranu jsme vše stihli bez problémů (občas se lidem stává, že nestihnou loď v Huay Xai, a pak tam musí přespat). Dříve, než se stala tato cesta populární mezi cestovateli, se plavba absolvovala na lodích, které převáželi zboží, a tak se často stávalo, že k sezení sloužil pytel rýže. Dnes jsou Laosané již připraveni na turisty, a tak nás v lodi čekali sedačky různých stylů, původně sloužící v minivanech a mikrobusech. Díky tomu je samozřejmě možné dostat na palubu více lidí, a tak nás neplulo zrovna málo. Bohužel (pouze v tomto případě, jinak díky Bohu!) je laoské pivo všeobecně považováno za nejlepší v celé JV Asii a je také nejlevnější (kořeny nalezneme v bývalé socialistické spolupráci s ČSSR, odkud do Laosu přicestoval sládek a naučil je tu vařit pivo pořádně!), díky čemuž se tato plavba stává pro mnoho mladých baťůžkářů malou říční párty, kterou se úspěšně propijí až do Prabangu. Nešlo o nic hrozného, ale na konci jsou jejich motorické schopnosti již dost omezené, a co si budeme povídat, lodě se houpou, takže občas někdo někam upadne apod.
Samotná plavba je opravdu nádherná! Zpočátku je krajina méně zajímavá a řeka je širší, v těchto místech jsou časté úseky s upravenými břehy těžkou technikou a další jsou ve výstavbě, takže už i tato veliká řeka začíná trpět regulací. Zhruba po 3 hodinách plavby je řeka již nespoutaná a obklopená krásnou přírodou. Na levé straně po toku řeky jsou hory porostlé hustou pralesní vegetací, napravo je reliéf krajiny mírnější, a tak dává možnost pro zakládání políček a plantáží. Díky tomu je na pravém břehu řeky více vesnic. Při proplouvání kolem nich se pak často na pláž seběhnou místní děti a zuřivě mávají projíždějící lodi plné falangů (resp. bělochů). Poblíž vesnic jsou velmi časté výjevy s koupajícími se vodními buvoli, tady jsme poprvé viděli i světlou variantu těchto neškodných obrů. Výhledy zpestřují všudypřítomné kamenné ostrůvky, které rozčesávjí hladinu řeky a čas od času tak tvoří malé peřeje. Rád bych ještě napsal o fascinujících zvucích pralesa, které dokreslují celý dojem z plavby divočinou, ale obrovský dieslový motor hnaný do vysokých otáček nám tak akorát umožnil se domluvit mezi sebou, natož abychom slyšeli něco jiného. První den plavby je zakončen krásným západem slunce nad řekou, který nastal těsně předtím než jsme se vylodili.
Na přenocování se staví ve vesnici Pakbeng, která je již za polovinou cesty, a tak nás druhý den čekala plavba kratší. Samotný Pakbeng je pak hlavně onou zastávkou pro lodě do Prabangu, jen málo lidí se tu zastaví na více jak jednu noc. Ráno jsme si přivstali, abychom dostali lepší sedadla a vyplatilo se. Škoda jen, že mlha nad řekou už se rozplynula. Druhý den plavby je stejně fascinující jako druhá polovina dne prvního, jak se řeka více stáčí do vnitrozemí Laosu, tak se kopce na obou stranách mění postupně na skály a celá podívaná je ještě úchvatnější. Celou cestu jsme kontrolovali břehy, abychom viděli slony, ale my takové štěstí neměli. Tak nám nakonec dvoudenní plavba skončila a my dorazili do královského města Luang Prabang.
Díky tomu, že byl za čínské okupace silně zdemolován a následně za dob francouzské kolonizace obnoven, Prabang občas připomíná města jižní Francie, s dřevěnými venkovními okenicemi, malými balkony a dalšími drobnými detaily. Francouzi tu po sobě nezanechali jen architekturu, ale i část své gastronomie. V místních stáncích se dají koupit vynikající plněné bagety, v místních kavarnách se podává francouzské sladké pečivo a pekárny prodávají francouzské bagety. Na to jsme se těšili už hodně dlouho, takže obložená bageta se stala naším denním "chlebem". Naštěstí ne všechno bylo zničeno a tak Prabangu zůstalo i dost chrámů k obdivování. Sečteno a podtrženo je Luang Prabang ideálním místem pro klasické městské lelkování. Procházet si uličky lemované krásnými domy, koupit si k tomu ovocný shake, pak se projít podél Mekongu, zastavit se na sendvič, zajít si do chrámu. Prostě pohoda.
Navíc se v Prabangu důsledně dodržuje tradice v podobě dávání almužen mnichům, čili každé ráno (před 6) všichni mniši města vyrazí na pravidelnou trasu se svými "žebráčky" a místní buddhisté jsou již nachstáni se sticky rice (lepivá rýže), aby si mohli trošku vylepšit karmu. Celé by to bylo velmi kouzelné, kdyby ovšem i tuto svatou tradici pravidelně neničili turisté. Resp. pokud by jen stáli opodál a pozorovali, tak by se nic nestalo. Bohužel senzacechtivý turisté/fotografové jsou schopni si stoupnout přímo do trasy procesí, namířit objektiv velký jako dělo mnichovi do tváře a ještě to vyfotit s bleskem. Takových jsou desítky každé ráno. A to vše přesto, že jak místní autority, tak i UNESCO vede po městě kampaň za zachování důstojnosti této tradice. Z toho nám bylo trochu dost smutno.
Krom města samotného se nabízelo navštívit i okolí. Nejzajímavější možnosti v okolí jsou tři. Jeskyně Pak Ou, kam se ukládají rozbité sochy Buddhy (nesmí se totiž vyhazovat) jsou jich tam tisíce, vodopád Tad Sae, který je blízko, ale často v období sucha vysychá a další vodopád Kuang Si, kde je zároveň záchranná stanice na medvědy, kam jsme nakonec i jeli.
Po hodince cesty po hrbolatých cestách na korbě tuk-tuku jsme nakonec dorazili na místo. Medvědí záchranná stanice se stará o zvířata odebraná pytlákům, zraněná či týraná. Medvědi mjí hezký výběh v pralese a vypadá to, že je o ně dobře postaráno. Bohužel je poptávka po místech ve stanici asi velká, na poměrně malém prostororu jsme viděli asi 15 medvědů.
Od stanice je to už jen pár kroků k vodopádům. Jde o jeden velký vodopád a pak kaskádu asi 5 bazénků ve většině z nich se dá koupat. Protože voda protéká vápencovými skalami má krásnou azurovou barvu a kaskády jsou v podstatě krasovými jevy. Bohužel když jsme přijeli, tak se zrovna zatáhlo a nebylo úplně teplo a voda byla poměrně ledová. Jindy by určitě šlo o příjemné osvěžení, teď to chtělo trošku odvahy skočit do vody. Naštěstí mi k tomu trošku pomohly rybičky žijící ve vodě, které se naučili oždibovat kůži, což jsem nečekal a trochu mě to vylekalo. Každopádně je to úžasný zážitek koupat se pod vodopádem, prolézat jeho kaskády, houpat se na lijáně nad vodou, zkrátka trochu jako Tarzan. Nakonec nás spláchl déšť, a tak jsme uprchli do místní hospůdky a ohřáli se polévkou foé (silný zeleninový vývar s nudlemi a kousky masa).
V Luang Prabangu jsme strávili celkem 4 dny, myslím že 3 by úplně stačily, ale poklidná a líná atmosféra města člověka ukolébá a nikam se nežene. Je mnoho lidí, kteří nakonec zůstanou i týden. My už ale měli dost lenošení, a tak jsme se přesunovali na sever trochu si zatrekovat.
Fotky z Laosu postupně nahráváme do nové galerie, takže už můžete prohlížet ;-)
