Od jezera Inle nás čekal přesun na jih do města Hpa-An, které nám doporučili Emma se Stéphanem, protože se jim tam moc líbilo. V hotelu nás těsně před 17 hodinou vyzvedl řidič pick-upu na svoz k autobusu. Jeli jsme vyzvednout ještě dalšího cestujícího, ale cestou jsme se připletli do jakéhosi slavnostního průvodu, takže jsme za ním zůstali zaseklí asi 20 minut. Naštěstí to řidič nakonec vzdal a vzal to postranními uličkami. Když jsme byli kompletní, vyjeli jsme z města směr autobus. Domnívali jsme se, že to bude kousek, ale když jsme jeli dobrou půl hodinku, už nám to začalo být trochu divné.. :-) Nakonec jsme zastavili u stánků s občerstvením na hlavní silnici kdesi, kde co chvíli zastavovaly autobusy a nabíraly cestující. Řidič překontroloval náš lístek, který byl napsán kompletně v barmštině (takové hezké nečitelné kudrlinky) a ukázal nám, jaký nápis máme sledovat na autobusu, že to bude vypadat stejně. Každých pár minut jsme lístek kontrolovali a snažili se zapamatovat jak název vypadá. Řidič naštěstí nikam neodjel a čekal s námi (aby nás předal...). Zhruba po další půlhodidně jsme viděli autobus s nápisem, který vypadal stejně a i podle řidiče to bylo správné, takže jsme spokojeni nastoupili a byli rádi, že konečně pojedeme.
Abychom ušetřili, tak jsme si nekoupili lístky ve VIP buse (který má v jedné řadě pouze tři sedačky a je komfortnější, resp.především pro bílé turisty), ale v express buse, který je taky fajn, ale využívají ho především místní, takže jsme zde byli jediní běloši, a to nám ani trovhu nevadilo. Co nám už vadilo byla opět ledová klimatizace. Jestli bylo v buse 15°C, tak opravdu nepřeháníme...zatím nejmrazivější jízda co jsme zažili. Místní byli náležitě nachystáni a někteří měli i pletené čepice (závist!!), protože pod dekou vám sice může být teplo, ale když vám fouká na hlavu a obličej, tak je to opravdu akorát tak na nastydnutí. :-( Navíc se jednalo opět o rozdrncanou serpentinovou cestu dolů z hor, takže žaludky místních lidí se ozvali a polovina autobusu zvracela a průvodčí běhala po buse a rozdávala jim nějaké prášky. Už jsme se s tím párkrát setkali a teď bylo opravdu konečně jasné, proč je součástí každého sedadla vždycky blicí pytlík. Nám taky nebylo dvakrát nejlíp, ale my něco vydržíme.. :-) Sedadla by cenu za pohodlí taky zrovna nevyhrála, takže jsme byli rádi, že jsme po více jak 12 hodin vystoupili v Rangúnu.
Na autobusovém nádraží (rozumějte obrovský prostor, chaos, nápisy v barmštině) jsme začali shánět odkud jede autobus do Hpa-anu. Ujal se nás nějaký mladík, který nám slíbil, že nás tam zavede. Po pár nedorozuměních a výměně „vodiče“ jsme si zakoupili lístky na bus a ještě si půlhodinku počkali. Autobus, který nás čekal už vypadal více lokálně a hlavně neměl klimatizaci, což jsme uvítali. Vítr pofukující z otevřených okýnek (a dveří) je mnohem příjemnější :-) No když už jsme v Myanmaru, tak toho musíme zkoušet co nejvíc, takže i rachotina, jejiž dveře drží otevřené gumicuky je pro nás výzva. Cesta nakonec byla fajn a pochvalovali jsme si, že je to zatím nejlepší jízda autobusem v této zemi vůbec. A to i přes fakt, že k zpříjemnění cesty nám nejdříve pouštěli asi tříhodinovou barmskou estrádu plnou zpěvu, tance a vtipných skečů (místní se smáli) a poté videoklipy (povětšinou zamilované slátaniny plné randění, rozchodů, svateb a emocí).. Občas jsme na tu televizi zírali s otevřenou pusou a nevěřícným výrazem, ale poznáváme místní kulturu se vším všudy... Rozčarování z autobusu přišlo ve chvíli, kdy jsme při zastávce po 10 minutách vrátili k autobusu a viděli tohle:
Tak jsme si říkali, že asi se nám kolečko polámalo. Snad to spraví a pojedeme dále. Nakonec chlapi čistili ložisko, takže jsme si tam počekali téměř hodinu a půl. Naštěstí jsme nikam nepospíchali, takže čekání nás ani moc neobtěžovalo. Bylo hezké, jak všichni poslušně čekali a nikdo neremcal. Když bylo opraveno, cesta mohla pokračovat. Do cíle jsme nakonec dorazili asi v 17 hodin, tzn.celkem 24 hodin na cestě... Ke spokojenosti nám přidalo to, že jsme v hostelu sehnali poslední volný pokoj. Uprostřed noci nás probudil prudký déšť a následně po něm nad našimi hlavami cupitání a pištění. Krysy se běžely schovat...štěstí, že ne do našeho pokoje...
A jak to vypadá okolo Hpa-anu? Nádherně a především úplně jinak než jsme tady v Myanmaru viděli... Z nížinné krajiny vystupují vápencové útvary, někde jsou to menší špičaté kopečky, jinde hory.
Jelikož jsme zde měli pouze jeden celý den a náš hostel hned na druhý den nabízel organizovanou výpravu po jeskyních v okolí, vděčně jsme tuto nabídku přijali. Na celý den jsme měli k dispozici motorku v úpravě tříkolkového taxi s bezvadným řidičem a ve skupince byl kromě nás německý aktivní důchodce, dvě Korejky a německý pár. Cestování v tomto dopravním prostředku bylo zábavné, ale také poměrně bolestivé, jelikož cesty byly plné výmolů a i když se řidič snažil, stejnak to neustále hopsalo a byli jsme naklepaní jak řízky.
První zastávka byla v jeskyni Yathaypyan, před kterou bylo malé jezírko a kolem něj (i v něm) plno makaků. Vstup do jeskyně byly plný Buddhů různých velikostí, materiálů a pozic a jeskyně se dala projít až na druhou stranu k jejímu dalšímu vyústění. Kdo má rád krasové jeskyně, určitě by se mu zde líbilo.
Druhá zastávka byla Kawgun jeskyně, otevřená jeskyně, která byla zvláštní především výzdobou stěn až ze 7. století. Přestože na tuto jeskyni se na rozdíl od té první platilo vstupné, výzdoba byla bohatější a zachovalejší, se nám víc líbila první jeskyně. I tady bylo plno makaků a nás zaujal především jeden, který se celou dobu snažil otevřít plastovou láhev. Vypadal opravdu šikovně a snažil se co to šlo, ale za dobu našeho pozorování (celkem asi 20 minut) se mu to nepodařilo a bylo mi ho docela líto. Chvílemi tam měl asistenty, kteří mu radili, ale asi ne moc dobře..
Kromě jeskyní jsme také navštívili malou pagodu na jezeře, která patřila ke klášteru. Další zajímavostí, kterou jsme viděli, byla zahrada plná soch Buddhů, jejichž celkový počet byl 1121 a bylo odsud vidět na vrchol zdejší největší hory Mt. Zwegabin, kde se leskla zlatá pagoda a nachází se zde také malý klášter. Na horu se dá vystoupat, ale tento výlet byl v nabídce na druhý den, a to už jsme měli v plánu jet pryč.. takže možná někdy příště.. :-)
V jeskyni Saddan jsme oněměli úžasem nad jejími neskutečnými rozměry a krásou přírodní výzdoby krystalových stěn a stalaktitů, vstup opět hlídali Buddhové a vnitřek jeskyně tisíce štěbetajících netopýrů vysoko nad našimi hlavami. Osvětlení je zde pouze symbolické, naštěstí jsme s sebou měli našeho řidiče s velkou baterkou, který nám jejím světlem ukazoval zajímavosti v jeskyni. Na druhém konci jsme vyšli u malého jezírka, ze kterého jsme malou ručně, vydlabávanou rybářskou lodičkou projeli napůl zatopenou jeskyní a dále po umělém „kanálu“. Původně zde místní rybáři občas někoho povozili po jeskyni, ale díky zvýšenému zájmu turistů z toho udělali placenou „atrakci“. V tomto případě je to příjemný způsob, jak si mohou místní přivydělat.
Poslední zastávka byla v méně navštěvované jeskyni a přilehlém klášteře, kde měli zrovna mniši napilno a obnovovali nátěr na svých neživých podobiznách (sochách).
Celý den jsme se víceméně potkávali s dalšími asi čtyřmi tříkolkovými výpravami, z nichž jedna byla dokonce česká. Pozdravili jsme se, ale jinak jsme se příliš nekamarádili, protože stačilo si vyslechnout pár vět a bylo nám jasné, že s nimi zrovna moc konverzovat nechceme..
Ve výsledku se u nás Hpa-an usadil na předních místech našich oblíbených míst v Myanmaru, příště by to určitě chtělo ještě pár dní navíc..
Dodatek:
A na úplný závěr ještě malá pohádka, jak jsme dojeli, ale nedošli na slavné poutní místo všech Barmánců - Mt. Kyaiktiyo (Golden Rock), což je maličká pagoda na zlatém kameni, který balancuje na okraji skály (údajně na Buddhově jediném vlase - jak jinak), obrázek si vygooglete, je to pěkné ;-) My totiž vlastní fotku nemáme, protože jsme si sice v Kinpunu počkali na truck, který jezdí na horu (do prvního jsme se nevešli, i když se tam vměstnalo neuvěřitelné množství lidí, Barmánci mají velký organizační smysl a jsou hodně skladní), absolvovali jsme divokou jízdu na korbě trucku namačkáni jak sardinky s místními (jízda ďábelským tempem nahorů dolů, serpentíny, no opět něco pro "silné" žaludky místních) a živí a zdraví (jen rozkodrcaní) jsme vylezli na kopci a zbývalo nám k cíli asi 20 minut pěšky. Bohužel času jsme měli nedostatek, protože už jsme měli koupené lístky na poslední autobus do Rangúnu ten den. Po partnerské debatě jsme se nakonec rozhodli, že je zbytečné platit vstup 12 USD na tak malou chvíli, a tak jsme sedli na korbu dalšího trucku a jeli celou tu tričtvrtěhodinovou cestu zpátky do Kinpunu... Pro představu máme fotky alespoň z nástupiště trucků, ze kterého jsme byli řádně vykulení..
