Po třídenním treku bylo jezero Inle tou správnou destinací, která nám dovolila ulevit nohám a přitom objevovat jeho krásy. Inle je světoznámé především díky svým plovoucím zahradám a také rybářům, kteří si osvojili ojedinělý způsob pádlování. Inle ovšem nabízí mnohem více, v jeho okolí je několik plovoucích vesnic, jejichž obyvatelé jsou velmi činorodí, na svazích při okraji jezera je vinice a na jeho březích vyvěrají termální prameny. To vše je k vidění na Inle a to vše jsme navštívili.
Vše co se odehrává na jezeře a v jeho bezprostřední blízkosti je nejlepší prozkoumat z lodi. Loď jsme si pronajali společně se Stéphanem a Emmou, francouzským párem, který s námi trekoval. Domluvili jsme se, že chceme vidět plovoucí zahrady, rybáře, západ slunce, manufakturu na místní cigarety, klášter, manufakturu na hedvábí a některé vesnice, slavný plovoucí trh jsme díky jeho velké popularitě mezi turisty dopředu odmítli, nakonec jsme se dozvěděli, že se stejně ani nekoná kvůli nedostatku vody.
Nejprve nás lodivod vzal do manufaktury na hedvábí, resp. šlo o maufakturu, kde zpracovávali klasické hedvábí, bavlnu a speciální lotosové hedvábí, z lotosových stvolů rostoucích na zdejším jezeře. Celá manufaktura byla ve dvojpodlažním plovoucím domě, kde pracovalo kolem 20 lidí. Někdo spřádal vlákna, jiný je připravoval do špulek, většina žen však pracovala u stavu a tkala.
Další na programu byla výrobna místních cigaret a doutníků. V sortimentu byly čtyři druhy kuřiva, z toho pouze doutníky byly klasicky z tabáku (jednodruhové), dalším výrobkem byl kukuřičný doutník. Emma a Stéphan říkali, že u nich ve Francii to kouříli jako mládežníci a že je to dost hnusný. Věřili jsme jim. Poslední dva druhy byly vyráběny z nějaké rostliny pěstované v Myanmaru, evidentně úplně bez chuti, protože mezi jednotlivými druhy byl rozdíl v tom, do jakého extraktu se náplň cigaret louhuje. Pamatujeme si směs badyánu, ananasu, medu, banánu a něčeho dalšího a druhé cigarety byly anýzové. Ve zkratce, nemá to chuť.
Další zastávkou byl chrám, ve kterém si mniši krátí čas tím, že cvičí kočky. Místo dostalo přízvisko chrám skákajících koček. Nicméně už náš lodivod nás varoval, že kočky ve chrámu již neskáčou, protože mladší mniši je to již neučí, jeho lámanou angličtinou vyznělo, že tomu tak je již 10 let. My naopak víme, že ještě loni kočky skákaly, kde je pravda, to těžko posoudit, každopádně my je viděli se pouze válet.
Následně jsme se jali projíždět plovoucí zahrady a pak i jednou plovoucí vesnicí. To, jakým způsobem místní pěstují zeleninu (zejména rajčata) je zkrátka úchvatné. Využívají vodní trávy, aby vytvořili dostatečně hustý podklad, do kterého pak zasadí roslinku rajčete, které poté zapustí kořeny mezi vodní trávu a spokojeně si v ní vegetuje. Místní kolem jezdí na svých dlabaných lodích a opečovávají své zahrádky, sbírají úrodu, místo trhání plevelu vybírají vodní řasy. To se jentak nevidí. Stejným způsobem pak i žijí na vodě. Všechny domky, na vysokých kůlech, mají malé molo, u kterého je připravená minimálně jedna loď, aby pána domu dopravila kam je třeba. Protože jsme v Asii, tak ani tady nechybí na každé střeše řádný satelit.
Po celý den jsme při cestách po jezeře míjeli místní rybáře, kteří nás svým ojedinělým způsobem pádlování přiváděli v úžas. Protože se rybář potřebuje oběma rukama plně věnovat práci se sítí, tak se místní rybáři naučili pádlo přidržovat nohou, a to tak, že jednou stojí na špičce lodi a druhou nohu mají omotanou kolem pádla a směle pádlují. Podle mě se jedná o tak spektakulární výkon, že by mohli vystupovat v cirkusu.
Slunce se pomalu blížilo k obzoru, a tak jsme se nechali zaparkovat na jednom travnatém ostrůvku, a po celém odpoledni v doprovodu motoru, v tichosti očekávali západ slunce. V tu chvíli jsem si moc přál v protisvětle místní rybáře, kteří byli přesně na opačném konci jezera než jsem potřeboval. Ale vyslov přání a bude vyslyšeno. Turismus si i tady již začíná vybírat svou daň, a tak se k naší loďce během chvilky příblížila loďka druhá, na které byl "rybář" připraven dělat prostocviky pro turisty. Nám všem to zůsobilo smíšené pocity. Ani jeden nejsme zcela za jedno s tímto způsobem jednání místních lidí, kteří tím degenerují do pozice turistické atrakce, na druhou stranu jsme udělali snímky pro které jsme tak trochu přijeli. Očekávali jsme moment, kdy se loď přiblíží, aby si rybář mohl vybrat svou odměnu. I když jsem se zapřísáhl, že za focení nikomu platit nebudu, tak tady jsem peníze dal. Asi protože jsem nemusel, rybář si o peníze neřekl, jen se naše lodě přiblížili. Ale pořád jsem z toho na rozpacích. Samotný západ byl nádherný, slunce se zrcadlilo v téměř klidné hladině jezera a okolní hory se tak stávaly siluetami. To se jen tak neokouká.
Další den jsme chtěli projet okolí jezer, tak jsme si půjčili kola a vyrazili jsme na takové malé kolečko. Kousek za Nyuang Shwe jsme potkali skupinu dětí, které lovily rybky v zavodňovacím kanálu k poli. Ten přehradily hrází z bahna a pak postupně ryby naháněly na mělčinu. Aby toho neměly na práci málo, tak ještě venčily vodního buvola, který si hověl v bahnité vodě.
Cestou dál jsme narazili na vyhlídku, ze které byla vidět velká část jezera a jeho okolí. U paty kopce této vyhlídky byly vystavěny termální lázně, protože zde vyvěrají teplé prameny. I na kopci samotném byl vývěr teplého vzduchu. Protože bylo vedro k zalknutí a vstupné bylo drahé, tak jsme lázně s díky odmitli.
Poté už to bylo jen kousek do vesnice, kde jsme chtěli nasednout na loď a nechat se převézt na druhou stranu jezera. Měli jsme štěstí, že jsme tu odlovili další pár na kolech co měl stejnou cestu jako my, a tak jsme se mohli o náklady na loď podělit. I když jsme celé jezero projeli už den předem, tak plavba na lodi byla znovu krásnou podívanou na život na jezeře. Chvilku nejistoty nám připravila vodní tráva společně s řasami, protože se díky nízké hladině zamotala do lodního šroubu, a tak musel náš převozník, v doprovodu barmských nadávek, čistit lodní šroub, abychom mohli pokračovat dále.
Na druhém břehu jsme opět nasedli a uháněli vstříc hlavnímu cílu naší jízdy, místnímu vinařství Red Mountain. Když jsme dorazili k viničnímu domku, byli jsme již jaksepatří vyprahlí, a tak jsme se těšili na to, co nám místní terroir nabídne. Ve vinařství jsou na pro tyto případy připravení a nabízejí ochutnávku 4 vzorků pouze místní produkce. Ochutnali jsme Sauvignon blanc, muškát, víceodrůdová růžové víno a červený Shiraz. Aby bylo jasno, neměli jsme žádná přehnaná očekávání a dobře jsme udělali. Nejspíš protože jsme ho chutnali jako první, byl totiž ještě trochu chladný, tak Sauvignon bych přirovnal k vcelku vyvedené moravské sudovce. Zbylá vína už stihla zteplat (odhadem k 25 stupňům), a tak zvláště Shiraz byl už opravdu hodně divoký. Navíc je produkce vína v Myanmaru poměrně ranou záležitostí a tím pádem i hodně drahou. Nejlevnější láhev vyjde na 12 USD, což je při dané kvalitě moku opravdu hodně. Slyšeli jsme, že prý místní Pinot Noir je vynikající, ale láhev za 40 USD bez možnosti dříve ochutnat bylo riskantní kupovat, takže jsme místní klenot neochutnali. Ale od návštěvy vinařství rozhodně neodrazujeme, degustace ve viničním domku s výhledem na jezero a přilehlé vinohrady je příjemným malým návratem do Evropy :-). Navíc vinařství pořádá zdarma komentované prohlídky, my jsme tak nějak tušili, že se tu asi nedozvíme nic nového, a také už se začalo připozdívat, tak jsme radši vyjeli směrem k Nyaung Shwe, abychom dojeli za světla.
Pro všechny co se chystají do Myanmaru, jezero Inle na své cestě nemůžete vynechat! Zařaďte ho někam do půli své cesty, ať si u něj můžete odpočinout jako my. Je to pohádkové místo, které bohužel dlouho takové nezůstane.
