Doma v Česku už mě Majkee několik let (přesněji řečeno 5) přemlouval na několikadenní přechod v horách. Vloni, po ujasnění několika podrobností (jako například že nebudu muset jít se spacákem a karimatkou, což jsem si celou dobu myslela) jsem minulý rok konečně souhlasila. Bohužel už jsme neměli čas na jeho realizaci, takže doufáme, že krkonošský trek stihneme ještě letos.. no uvidíme.. Teď už k aktuálnímu dění a tedy mému prvnímu vícedennímu treku... :-)
K přesunu z Mandalaye do Kalaw jsme zvolili noční autobus. Opět ledově namražený a neohřáli jsme se ani když nás ve čtvrt na čtyři ráno vyhodil uprostřed Kalaw. Toto větší menší město už leží v horách a noci jsou zde chladnější. K hotelu to naštěstí bylo kousek pěšky, takže jsme velkým obloukem obešli všechny číhající psi a šli se ubytovat. K našemu štěstí byl volný pokoj, takže za příplatek jsme si dali brzký check-in a šli se v klidu vyspat, protože v ledovém autobuse poskakujcím po silnici v zatáčkách při stoupání do hor a diskotéce pana řidiče se nedalo spát...
Když jsme se tak nějak dospali, vyrazili jsme omrknout nabídku trekingových agentur. Kalaw je totiž oblíbeným startovním místem pro treky nejen na jezero Inle, ale také po okolních horách a agentury nabízející průvodce jsou zde na každém kroku. Pár jsme jich tedy obešli a nakonec jsme se rozhodli zvolit Sam's Family, která je doporučovaná nejen v Lonely Planet, ale i na internetových diskuzích a osobně nám ji doporučil i náš norský „kamarád“, se kterým jsme se seznámili v Rangúnu.
Od počátku jsme měli zájem o třídenní trek na jezero Inle, který je tak akorát dlouhý (65 km) a všemi doporučovaný. Nejen kvůli ceně, ale také kvůli poznání nových lidí jsme chtěli jít ve skupině. V naší skupince převažovaly ženy a francouzský jazyk. Parťáky nám totiž byl francouzský pár Emma a Stéphan a nezávisle na nich tři další Francouzky. Byla to trochu francouzská invaze, ale nám se tento jazyk moc líbí a všichni byli moc fajn a mluvili s námi anglicky, takže jsme se i dorozuměli. :-) Průvodkyněmi nám byly dvě mladé jednadvacetileté Barmánky Key Key a Nankha.
Po seznámení jsme tedy asi v půl deváté ráno vyrazili. Zcela „nečekaně“ vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká teplý a slunečný den. Nejprve jsme obcházeli Kalaw a pomalu stoupali. Po malé zastávce u nádrže, která celé město zásobuje pitnou vodou, jsme pokračovali stinným pralesem stále vzhůru. Nakonec cesta začala strmě stoupat a vegetace usychat až jsme se dostali na vyhlídku. Otevřeli se nám krásné výhledy na okolní hory a údolí a stanuli jsme na čajové plantáži. Odtud to byl jen kousíček do nepálské restaurace View Point, kde jsme se skvěle najedli a nabrali ve stínu síly na pokračování cesty na nemilosrdném slunku. Cesta byla prašná, tak jsme si ji alespoň zpříjemňovali konverzací s Emmou a Stephem a poznáváním vesnic místních lidí, kteří ve vsi sušili čaj, kurkumu nebo česnek. Cestou jsme viděli několik požárů na svazích, kterými se tady čistí vegetace.
Nakonec jsme sklesali až ke kolejím, po kterých jsme pár dalších kilometrů pokračovali. Vlak jsme potkali pouze jeden, ale vzhledem k husté pěší „dopravě“ jel krokem. Krajina se dále měnila v políčka, která obdělávali místní a pásli se na nich krávy a vodní buvoli. V podvečer jsme dorazili do vesnice, kde jsme přespávali u mísních lidí v jejich domě. Spaní jsme měli připravené ve velké místnosti v patře, kde měl své místo Buddha. Znavení po cestě jsme odpočívali a „sprchovali“ se venku ze sudu než nám Key Key s Nankhou mezitím nachystaly večeři. Téměř okamžitě po naplnění našich žaludků jsme ulehli a spali. Náš spánek rušili od čtvrté hodiny ranní pouze všudypřítomní kohouti.
Druhý den nás čekala nejdelší etapa cesty, 7 hodin chůze. Hned na začátek dne nás čekalo pořádné stoupání, které naštěstí netrvalo příliš dlouho a odměnou nám bylo pokračování cesty po hřebeni, ze kterého jsme měli krásné výhledy do krajiny. Cestou jsme zavítali do vesnice kmene Pa-Oh, který je v této oblasti hojně zastoupen a vyznačuje se černým oblečením a barevnými šátky na hlavě. Z tohoto kmene pocházely obě naše průvodkyně a my jsme uvítali odpočinek a zelený čaj u rodiny Nankhy. Pa-Oh se věnují především zemědělství, takže jsme je viděli obdělávat svá pole.
Po obědě nás čekal úsek po prašné cestě uprostřed pustiny, kde nebylo možné se sluníčku vyhnout. Naštěstí nám bylo počasí nakloněno a občas se vyskytly mraky, takže jsme se neupekli. Ke konci naší cesty jsme museli kousek vystoupat, abychom mohli soutěskou v horách projít do vesnice, kde jsme měli přespávat. Cestou jsme potkávali místní, kteří se vraceli z práce na polích. V domě nás uvítala moc milá paní domácí, která nám opět nabídla zelený čaj, který jsme s vděkem přijali. Po večeři si k nám přisedla Key Key a díky její otevřenosti jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí o životě v Myanmaru. Na venkovním záchodě jsem (proč zrovna já??!!) potkala obřího pavouka a pak znovu dalšího na zdi u „sprchy“. Po tomto nepříjemném zážitku jsem raději zaklonila hlavu a kochala se hvězdnou oblohou, která zde byla díky téměř nulovému světelnému znečištění opravdu nádherně jasná.
venkovní sprcha (v noci s pavoukem)
Poslední den pochodu se k nám kousek za vesnicí přidal pejsek, ještě štěně, které ze vsi odešlo se skupinou před námi. Byl šťastný, že má někoho koho může doprovázet a vesele kolem nás poskakoval. Bohužel zrovna toto byl dost nudný úsek cesty po štěrkové silnici bez stínu, takže byl žíznivý. Když jsme procházeli kolem nějakých stánků, tak se nechal zahnat větším místním psem a my tak pokračovali bez něj. Pejska jsme opět potkali na občerstvovací stanici, ke které dorazil s jinou skupinou. Odtud ale opět odcházel s námi a nedal se přesvědčit, aby se vrátil domů. Pejska jsme si tak střídali v několika skupinkách, pokaždé se přidal k někomu jinému.
Finální sestup k jezeru byl zajímavý, terén byl náročnější, začalo se vše více zelenat a vzduchem poletovala hejna vážek. Po zaplacení vstupního poplatku a obídku v restauraci nás čekalo posledních několik set metrů k lodi, která nás měla dovézt na druhý konec jezera do města Nyaung Shwe, kde jsme měli ubytování. Náš milý pejsek usoudil, že by se rád s námi přepravil loďkou, avšak místní loďaři byli nesmlouvaví a chudáčka museli dvakrát vyhazovat.. :-(
Cesta lodí byla doslova osvěžující a my jsme byli šťastní, že jsme pochod všichni zvládli a dočkali se vytouženého Inle. A co jsme všechno na jezeře viděli? To už se dozvíte příště.... ;-)
