Po dvou dnech strávených v Mandalay jsme měli prošlé vše co jsme chtěli, a tak jsme si vybrali dva výlety za hranice města, do Amarapury a Mingunu, bývalých královských měst.
Jako první jsme jeli do Amarapury, která je známá svým teakovým mostem, který je nejdelší na světě a potom je zde velký klášter, kde se každý den kolem jedenácté dopolední koná poslední jídlo mnichů (mnichové totiž smějí jíst každý den maximálně do 11 hodin). Tohoto jídla se účastí stovky mnichů, přesto se vše odehrává v naprostém tichu.
Všude jsme se dočetli, že nejjednodušším způsobem jak procestovat Amarapuru je si najmout taxi na celý den. Takový způsob se nám vůbec nezamlouval, takže jsme si zjistili hromadnou dopravu a vyrazili takříkajíc naslepo do Amarapury. Cesta autobusem byla velmi zdlouhavá, často jsme stavěli a čekali až se autobus dostatečně naplní, a tak jsme do Amarapury dorazili s menším zpožděním. Průvodčí v autobuse nás odkázal na párek chlápků co rozváží turisty po Amarapuře na drožkách tažených osli. Bohužel jediné slovo anglicky, které uměli bylo U-bein bridge (jméno teakového mostu), kam jsme sice chtěli, ale až po návštěvě kláštera. Začali jsme se trochu motat po okolí a hledat někoho kdo by nás byl schopen nasměrovat. Jako spása nám připadal autobus turistů, který zastavil u hedvábné manufaktury. Bohužel šlo o autobus frantíků, kteří také neuměli ani kváknout, tak jsme si s nimi alespoň prošli zmíněnou dílnu. V ní tvrdili, že vše je zaručeně ruční práce a 100% kvalita. Před dílnou na nás čekala opravdová spása, a sice taxikář který nám již byl shcopen naznačit směr, kterým jsme se dychtivě vydali. Při cestě jsme si všimli, že z všech okolních budov se ozývají zvuky mechanických stavů, které každou hodinu chrlí kilometry zaručeně 100% ručně vyráběného sukna, které pak chodí obdivovat turisté do místní manufaktury :-). Po dalších třech osobách, které nám byly po cestě nápomocné, jsme se konečně dopachtili ke kýženému cíli. Dorazili jsme včas abychom stihli vidět všechny cestovatele, kteří na rozdíl od nás přišli včas, odcházet. Měli jsme rozporuplné pocity, na jednu stranu jsme byli mrzutí z toho, že jsme o podívanou přišli, na stranu druhou nám dělalo radost, že se nám podařilo vše najít i bez toho abychom měli mapu, průvodce, taxikáře a ověřili jsme si, že místní lidé se opravdu snaží pomoci. A krom toho nám stejně přišlo divné stát a koukat se jak stovky mnichů jedí a fotit je u toho. Takže všeho všudy to dopadlo dobře.
Následně jsme zamířili k samotnému mostu, který byl od kláštera pouze několik stovek metrů. Stalo se co jsme předpokládali. U mostu bylo velké parkoviště pro zájezdové autobusy a taxíky. Turisté (především Barmánci) proudili na most a z mostu, u paty mostu bylo několik restaurací. Kouzlo bylo pryč. Naštěstí díky lenosti turistů, kteří se zmohli pouze na to, aby došli jen do třetiny mostu, jsme si alepoň část kouzla utrhli tím, že jsme most prošli celý. Od poloviny mostu jsme potkávali v podstatě už pouze místní. Na cestě zpátky už se podařilo většině autobusů odjet, takže to bylo ještě o něco lepší. Viděli jsme v akci místní rybáře, kteří si ve vodě plnili své "sukně" úlovkem, který pak na souši předávali svým ženám, dále místní omladinu, kterak vykonává očistu v jezeře, loďky prohánějící se po jezeře. Takže ve finále se celý dojem z místa vylepšil. Neodvážili jsme se zůstat na západ slunce, kdy se přiřítí další masy lidí a raději jsme prchli ještě před ním.
Druhý den jsme vyrazili lodí do Mingunu. Před výjezdem jsme si mohli prohlédnout ranní šrumec v přístavu, kdy zboží i lidé proudí z lodí i na loď. Samotná plavba trvala hodinu a nic zajímavého se během ní nestalo, takže jsme se ještě kousek dospali. Hlavní památkou Mingunu je pagoda, která měla být největší pagodou na světě, nicméně nebyla nikdy dokončena. Pagoda byla vidět již z dálky a tak jsme její rozměry mohli obdivovat již z lodi. Ihned po přistání se na nás sesypali místní "taxikáři. Taxík v Mingunu znamená dřevěný vozík s bambusovou střechou (na které je křídový nápis taxi) tažený párem volů. S úsměvem a zdvořilým děkujeme jsme odmítli a vyrazili směrem k pagodě. Její obrovské rozměry jsme plně nedokázali docenit dokud jsme nedorazili až k ní, vůbec se to nedá sorvnat s žádnou kterou jsme dosud viděli, ani vzdáleně. Pokud by byla dostavěna šlo by o obrovskou dominantu, kterou by jistě bylo vidět až z Mandalaye. Do stavby se již silně zakousl zub času a taky jsou její části pobořené a jeden z rohů je zřícen zcela. Jeho trosky byly přestavěny na schodiště vedoucí na vrcholek stavby odkud je vidět celý Mingun, řeka Irrawaddy na jedné straně a hory na straně druhé. Ani "střecha" pagody neunikla zkáze a tak její povrch vypadá jako rozbouřené moře. Díky tomu je již dva roky zakázáno vstupovat až na samotný vrcholek. Když už jsme viděli okolí, chtěli jsme vidět také interiér této mohutné stavby. Průčelí je stejně jako celá pagoda ohromné a očekávali jsme nekonečné prostory plné soch a jiné výzdoby. Místo toho čeká návštěvníky za prahem jedna místnost o výměře maximálně 20m2 s jednou jedinou sochou Buddhy, která byla menší než ve většině jiných chrámů. Bylo to až komické.
Další zajímavostí, jež se váže k pagodě je zvon, který byl pro ni původně zamýšlen. Zvon je vystaven v nedalekém komplexu, který byl postaven pouze pro něj. Jedná se o druhý největší nepuklý zvon na světě. Zvon je obrovský, viděli jsme jak se do něj pohodlně vešlo 8 lidí a vsadím se, že by se vešlo i dvakrát tolik.
Krom zmíněných památek je v Mingunu k vidění ještě bílá pagoda, ze které je rovnež moc hezký rozhled na okolní hory. Po cestě zpět k lodi je k vidění mnoho stánků s rukodělnými výrobky jako jsou vyřezávané sošky, obrazy, apod.
Poté jsme již absolvovali stejnou cesty zpět do Mandalaye, kde jsme se rozhodli jít z přístavu do hotelu pěšky. Cestou jsme se dostali do míst, kde turistu asi moc často nevidí. Stejně jako den předtím, kdy jsme procházeli Amarapurou, kde byl v každém domě stav, tak tady jsme byli ve čtvrti, kde v každém domě vyráběli žabky, v další čtvrti se zase specializovali na výrobu pytlů na rýži. Asi mají takto zajištěnou dělbu práce. Třeba bychom se po překladu názvu čtvrtě dozvěděli co se zde vyrábí.
Když jsme dorazili na hotel, tak jsme již jen čekali na noční autobus do horského Kalaw. Tam jsme se chtěli konečně trošku ochladit a připravit se na trek k jezeru Inle.
