Od Mandalaye jsme čekali mnoho...největší kniha světa, město klášterů, nejdelší teakový most. Navíc jsme se po velice prašném Baganu těšili na trochu „čistší“ vzduch. Toto přání vzalo za své hned při příjezdu do města. Přes okna našeho autobusu jsme sledovali mračna prachu valící se zpod kol projíždějících vozidel všech druhů a aby toho nebylo málo, tak na nás z každého domu blikaly reklamy. Mandalay se zdála být velice rušným městem, daleko vzdálená línému Rangúnu.
První návštěvní den jsme si naordinovali hlavní památky Mandalaye. Centrum Mandalaye se rozprostírá pod Mandalay Hill (kopec), odkud je možné si dojít ke všem hlavním památkám a následně na něj poté vylézt a vychutnat si západ slunce. To byl také přesně náš plán. Verča již cestou z Baganu vyslovila přání, že by chtěla vyzkoušet jízdu místním "autobusem". Její přání bylo hned druhý den splněno, protože jako dopravu ke kopci jsme vybrali místní MHD, kterou představují právě malé dodávky s polootevřenou korbou, s průvodčím, který za jízdy vykřikuje trasu a nabírá kolemjdoucí, případně jiný náklad, a to vše za směšný peníz. Nicméně tyto „autobusy“ nemají žádný jízdní řád a vyjíždějí až si řidič s průvodčím usmyslí, že mají dost plno. Takže stejná cesta někdy trvá hodinu a někdy 20 minut, naplněnost autobusu je téměř vždy stoprocentní. Naštěstí jsou Barmánci galantní a místa na sezení nechají ženám s dětmi a vykuleným cizincům a sami cestují buď na střeše nebo na stojáka.
Cestu jsme zvládli úspěšně a celkem jsme si jí užili. Po vysednutí u paty Mandalay Hillu se na nás usmálo štěstí. V jendom z chrámů na kopci se konalo přijímání noviců do kláštera, což je veliká slavnost. Celé příbuzenstvo se obleče do svátečných rób a vyprovodí přijímaného (chlapce nebo dívku) na obřad. Pro chlapce má tento obřad určitou nevýhodu, a to že je na něj strojí jako děvčata. Nalíčí jim obličeje, dostanou šaty a čelenky, někteří dokonce i příčesky. Dříve tradiční slavnost pro každého se v dnešním moderním světě stává pro mladíky utrpením. Nebo alespoň to jsme četli z jejich tváří. Celá slavnost je velice pompézní. Celé davy přijíždějí v nastrojených vozech, někteří novicové mají udělaný „trůn“ na korbách aut. Pod klášterem hraje hlasitá hudba a davy proudí. Zaujali jsme strategické místo těsně pod schody do chrámu a pozorovali místní sváteční oblečení. Bohužel i zde jsme strhli část pozornosti od hlavních aktérů a stali se obětmi několika fotografií.
Poté jsme vyrazili obhlédnout nejbližší pamětihodnosti, jako první jsme dorazili do Kuthodaw pagody, která je známá také jako největší kniha na světě. Jedná se o 730 kamenných listů, z nichž každý je v samostatné pagodě. Mezi jednotlivými pagodami se dá volně procházet a pročítat si tak tuto knihu. Pohled na řady kamenných stránek je uchvacující, mezi jednotlivými pagodami jsme často narazili na mnicha, který si v jejich stínu krátil žhavé poledne. Jen škoda, že jsme si nemohli sami počíst, ale i tak se jednalo o zcela nevšední zážitek.
Protože Mandalay je město klášterů, tak jsme nemohli minout ani je. Nejznámějšími jsou Atumashi a Shwenandaw Kyaung. Druhý jmenovaný je jediný dřevěný klášter, který se dochoval po druhé světové válce, všechny ostatní lehly popelem. Celá stavba je jedním uměleckým dílem, do detailu ručně vyřezávaným. V podvečerním světle, se krásně rýsovaly jednotlivé sošky na zdech kláštera a tím bylo snadné rozeznat, keré jsou původní a které již nové. Původních je stále mnoho a dokazují, že um tehdejších řemeslníků/umělců byl větší než těch dnešních. Nové sošky jsou natvrdo přišroubované či přibité na rozdíl od těch původních, které vypadají jako původní součást klášterních zdí. Na druhou stranu Atumashi klášter je asi tím největším, který se v Mandalayi nachází. Jeho jediná síň skýtá prostory pro stovky až tisíce mnichů.
Přiblížil se podvečer, a tak jsme vyrazili na vrcholek Mandalay Hillu, na západ slunce. Na kopec vede mnoho schodišť, my si vybrali střežené dvěma velkými lvy. Poté jsme již jen stoupali a stoupali. I když se nejedná o žádnou velehoru, tak vrcholek je od svého úpatí poměrně vzdálen i horizontálně, takže nám výstup na vrchol zabral asi 45 minut. Každé končící schodiště se již tvářilo jako vrcholek, ale v nejzažším koutě daného stupně bylo schodiště další, které vedlo dále. Poté co jsme stanuli na samém vrcholku se nám rozprostřel pohled na celou Mandalay a okolí. Upřímně řečeno, nic moc. Celé je to placka. Žádná dramatická krajina ani nic podobného a navíc byl i pořádně hustý opar, takže i ten západ stál za starou bačkoru. Takto zklamaní jsme sešli zpátky dolů a chytili taxíka na hotel.
Protože nás při cestě do Mandalaye ofoukla klimatizace a my byli celkově unavení, tak jsme další den odložili výlet do Amarapury a radši znovu vyrazili do města. Šli jsme si prohlédnout jedinou manufakturu na výrobu zlatých plíšků, tak důležitých v buddhismu. Je neuvěřitelné, že jedna jediná dílna na tak důležitý artikl je uprostřed města, téměř zapomenuta. Kdyby nebylo slyšet rytmické údery kladiv, tak bychom jí hledali mnohem hůře. Vypadá to jako takový malý garážový projekt, kde stojí maximálně šest chlapů, kteří celý den tlučou bouracím kladivem do malé „knížečky“. Vedle je další malá dílna, kde postarší Barmánky buď vzniklé plíšky balí do papírových čtverečků, či s nimi rovnou pozlacují šošky. Je až neuvěřitelné, že výroba jednoho takového plíšku zabere více jak šest hodin a přitom se dají pořídit už za 70Kč.
Tímto užaslí jsme se vrátili na hotel si odpočinout. Já jsme ještě sháněl batoh na náš následující trek, takže jsem ještě vyrazil na nejětší mandalayský trh Zegyo (nebo Zay cho). Když jsme odcházel sám do ulic města Verča mě prosila, abych se neztratil. To jsem ještě netušil jakou měla pravdu. Já se totiž opravdu ztratil, ale až na samotném trhu. Není to totiž trh v pravém slova smyslu, ale jedná se o obchodní dům, kde nejsou klasické obchody, ale pouze stánky. Dům má 6 pater a rozlohu si nedokážu otipovat. Každé patro je tematicky rozdělené a jsou v něm stovky stánků, které nabízejí v podstatě identické zboží, takže párkrát zabočíte vpravo a vlevo a už nevíte, kde jste. To by tolik nevadilo, cestu ven člověk vždycky najde, jenže oni zavírali kolem páté, a to tím stylem, že postupně zavírali jednotlivé východy z trhu a já ve svém štěstí narážel stále na ty zamčené. Jednou dokone stihli zamknout i schodiště na kterém jsem byl, takže nebýt Barmánce, kterého tam zamknuli se mnou, nevím, zda bych se odtatud dostal tak snadno. Poté jsem již se zoufalým obličejem jen chodil a naříkal „exit, exit“ až se někomu zželelo a ukázal mi cestu ven.
Takže nakonec jsem s prázdnou, ale přeci jen dorazil zpět na hotel. Další dny jsme již strávili v okolí Mandalaye, ale to už je příběh pro jiný článek.
