Z Ragnúnu jsme vyrazili nočním autobusem do nejznámější a nejnavštěvovanější turistické atraktivity celého Myanmaru, Baganu. Bagan byl hlavním městem první barmské říše a z původního počtu více než 10 000 chrámů, pagod a klášterů zůstalo zachováno přibližně 2000 staveb. Noční cesta byla příjemná, cítili jsme se lépe a bezpečněji než při autobusových přejezdech v Thajsku a klasické autobusové vymražování pasažérů začalo až později po půlnoci, takže většina cesty se dala vydržet i bez mikiny a deky.
Jelikož jsme přijeli v 5 hodin ráno, po příjezdu na ubytování jsme si zapůjčili elektrická kola a vydali jsme se na jednu z vyšších pagod v archeologické zóně Baganu pozorovat východ slunce. Najít tu správnou pagodu bylo poměrně jednoduché podle počtu lidí, kteří již čekali na vrcholu a pod pagodou byla zaparkovaná kola, e-kola, motorky a také koňské drožky a taxi.
S dostatečným časovým předstihem před vycházejícím sluníčkem jsme se vydrápali nahoru a užívali si pomalu se odkrývající pohled na celý areál. Byl to magický a dechberoucí okamžik. Najednou jsme viděli, jak je celá archeologická zóna obrovská. Díky rozlehlým pláním se nám naskytl pohled i na vzdálené stavby. Pomalu vycházející slunce se postupně měnilo z pouhého stínu, přes růžovou, oranžovou v nakonec zlatou ohnivou kouli, která stoupala nad Bagan.
Pozorování východu slunce je zde velmi populární aktivita a i přes vysokou cenu se zde velké oblibě se těší ranní lety balonem nad areálem. Pro nás to byl opět krásný pohled na přibližně 30 velikých horkovzdušných balonů, které postupně vylétali vzhůru a vznášeli se nad celým Baganem.
Kolem 7. hodinny ranní, když už sluníčkou stouplo, jsme se vydali dále na projíždku po baganských pláních. Cesty jsou zde písečné, místy pevnější, místy je to trochu na hrabání. :-) Zastavovali jsme u pagod a chrámů a kde byli místní lidé, tam jsme opět jako běloši byli největší atrakcí my a opět nastalo focení s místními :-). Jelikož jsme tam nebyli jediný „bílý“, Barmánci si našli další „oběti“
Po projetí několika zajímavých míst jsme se rozhodli, že je čas pomalu zamířit směrem k hostelu, abychom se konečně ubytovali. Po prvním pokusu, kdy jsme vjeli na pochybnou polní cestu a zahrabali, jsme se pro jistotu vydali po hlavní cestě zpět a poté zabočili na směr, který jsme potřebovali. Do té doby pohodová cesta se změnila na dobrodružnou, protože cesta zmizela kdesi v poli a nepokračovala. Protože jsme neměli jinou možnost, vydali jsme se tedy s našimi supertěžkými (alespoň pro mě) elektrickými koly přes pole. Prašná půda byla moc hluboká, takže jsme nemohli jet, proto jsme kola tlačili a pomáhali si jemným přidáváním plynu. Doufali jsme, že opět narazíme na cestu, ale více jak hodinu jsme nebyli úšpěšní. Občas se před námi objevila cesta, která však záhy opět mizela v poli, takže nám nezbylo nic jiného, než tlačit e-kola po polích :-D Jak se začalo přibližovat poledne, začala se zvyšovat také teplota a my, celí zaprášení, už jsme se nemohli dočkat, až konečně natrefíme na nějakou cestu nebo silnici. Měli jsme s sebou sice mapu, ale ta nám zrovna dvakrát nepomáhala, jelikož jsme byli ztracení někde na pláních bez cest. Nakonec se na nás štěstí usmálo a našli jsme jednu z hlavních cest, po které už se dalo dobře jet (jupíííí) a následně jsme dojeli i k silnici.
Opravdu by nás zajímalo, jestli je to běžné, že se tam lidé takhle ztrácí a naráží na cesty končící v polích, nebo jestli je to zase naše specialita..? My musíme mít holt vždycky něco extra, nespokojíme se s obyčejnou „nudnou“ jízdou po poměrně zpevněných cestách, my musíme mít adrenalin pěkně v pořádně hlubokém písečku :-)
Každopádně kdyby jste nás viděli, jak krásně smykujeme v písku, tak by jste se opravdu královsky pobavili.. My jsme se smáli téměř nepřetržitě, protože občas to vypadalo, že místo toho abychom my ovládali e-kola, tak ona ovládala nás. A kolikrát se i splašila! Výsledkem jsou na všech našich 4 nohách nějaké ty odřeniny, modřiny a šrámy..ale nic velkého. Já jsem si alespoň udělala nové „ozdoby“ na nohy, protože ty šrámy z Thajska už pomalu mizí.. :-)
Zbylé dny v Baganu utekly jak voda (nebo písek?). Druhý den jsme si opět půjčili elektrická kola, protože jsme se chtěli podívat na vzdálenější lokality. U jednoho chrámu jsme se dali do řeči s místní omladinou, která hrála hru nazývanou „zee“ (princip jako snooker a kuličky) a pozvali nás, abychom si to taky zkusili. Nakonec jsme si proti sobě zahráli jednu hru (trvalo nám to trochu delší čas než běžně místním) a vítězem byl po dramatickém obratu na konci Majkee. Pak jsme si prohlédli chrám s nádhernými malbami a Ko Ko (náš „průvodce“) nám doporučil další chrámy se zachovalými malbami v interiéru. Nakonec byl Ko Ko dost zklamaný, protože jsme si od něj nekoupili žádné jeho (údajně, ale vypadá to, že v Baganu jsou všichni umělci) obrázky.
V jednom z doporučených chámů jsme narazili na skupinku asi 15 Čechů a raději jsme zůstali v anonymitě a ani jsme nedutali. Desetiminutové poslouchání toho, kde je jaká malta a co je původní a co není a bla bla bla... no ostuda.. a hlavně jak se na konci pochválili, jak to krásně vyřešili.. :-D Jsme to ale národ...
V půlce dne nás pozlobilo Majkeeho kolo, kterému rupla pružina u sedla, takže jsme po pikniku na pagodě raději vyrazili předčasně na hostel. Po odpolední výměně jsme vyrazili na slavnou Shwesandaw pagodu na západ slunce, kde parkovala kolona autobusů a dalších dopravních prostředků a pagoda už byla poměrně zaplněná. Nechtěli bychom to vidět v top sezoně.. Pozorovat zacházející sluníčko z tohoto místa byla opravdu krásné. Cestou jsme se ještě zastavili u Shwezigon pagody v Nyang U, kde jsme opět zapózovali na několika fotkách místním a my si je také vyfotili!
Poslední den pobytu v Baganu jsme měli v plánu ještě zbylé největší chrámy v oblasti Starého Baganu a jelikož to nebylo tak daleko a cesta většinou po silnici, půjčili jsme si klasická kola. I ta nás však zradila, protože cestou zpět (naštěstí!!!) v mém kole něco ruplo a pak se začaly protáčet pedály.. No výborně, pokud spadl řetěž, tak přes kryt jsme se k němu stejně nedostali a nemohli jsme to vyřešit. Nakonec se toho hrdinsky ujal Majkee, který celý zbytek cesty (a že to mohly být tak 4 km) jel na tom kole jako na koloběžce. To znásobilo jeho touhu po pivu, ale bohužel jsme si na jídlo zašli zrovna do „restaurace“, kde pivo neměli...
Bagan se nám moc líbil, ale už jsme se těšili pryč z prachu a dýmu...
