Psal se listopad roku 2015, druhý měsíc po našem návratu z exotické Asie. Kulturní šok se navzdory očekáváním nekonal, a tak jsme ze stále prosluněných zahrádek pražských restaurací zasněně pozorovali letadla, kterak dopravují jiné šťastlivce za zábavou do různých koutů naší planety. Začalo nám tu být úzko a popravdě i trošičku zima. Jako na zavolanou se ovšem vylouply levné letenky do Maroka! Po počátečním váhání jsme se rozhodli, že si kratší dovolenou už zasloužíme a nakoupili jsme :-).
Pro mne byla cesta do Maroka objevná už od samého začátku, tedy cesty na letiště Václava Havla. Otevření nových stanic úseku metra A jsem totiž prošvihl a od návratu jsem se na ně ještě nestihl podívat, takže mne zajímalo, jak stanice vlastně vypadají. Nejvíc jsem se všal těšil až dojedeme na Nádraží Veleslavín a já díky absenci eskalátorů budu moci využít služeb portýra na vynesení bagáže do schodů (tak by totiž měla začínat každá správná nízkonákladová cesta :-). Bohužel se ukázalo, že se portýrům v půl šesté ráno nechce makat.
Na letišti jsme vzali útokem místní Billu, jelikož nás čeká dlouhá cesta a ty letištní předražený blafy kupovat nebudeme. Pak už to byla klasika. Pasovka, bezpečnostní kontrola, 2x na záchod a hurá na bránu. Jak jsme tam přišli, už z dálky vidím kamaráda Tomáše, že prý letí do Bruselu na oběd. „Ok“, říkám si, třeba to taky někdy zkusím.
Tři ze čtyř našich letů jsme letěli s Ryanairem, ten poslední (na cestě zpátky) s Wizzairem. Musíme říct, že Ryanair se nám líbil. Nebylo to tak dobré jako třeba AirAsia, ale my byli spokojení. Jen jsme se shodli na tom, že letušky Ryanairu mají suveréně nejošklivější uniformu, vypadají totiž jako uklízečky. Let trval jen něco přes hodinu, takže jsem si skoro ani nestihl rozepnout pás a už jsme zase klesali. V Charleroi jsme dosedli po 8. ráno a další let nás čekal až za 5 hodin. Bohužel Charleroi je od Bruselu cca hodinu jízdy autobusem, takže jsme se rozhodli, že kvůli 2 hodinám zpáteční jízdenku za 34 Euro (mimochodem víc než stála letenka z Prahy) platit nebudeme. Navíc o Charleroi jsme slyšeli, že jde o belgický Litvínov, takže nám nezbylo, než smrdět na letišti. Naštěstí jsme chytli hezká místa s výhledem na ranvej, a tak jsme celou tu dobu sledovali letadla dosedat a vzlétat.
Druhý let už jsem žádného kamaráda nepotkal, takže nebyl ničím zajímavý. Zajímavé to bylo až ve Fesu. To odpoledne co jsme přiletěli my mělo přiletět pět letadel, z toho bohužel čtyři najednou. Takže na pasovce jsme strávili příjemnou hodinku postáváním ve frontě. Tím ovšem naše dobrodružství na letišti neskončilo, naopak. Dopravu z letiště jsme totiž měli domluvenou už předem od našich hostitelů, a tak jsme hledali někoho s cedulí, kdo na nás bude čekat. Nikdo nečekal. Po dvou telefonátech a jednom nedorozumění jsme se po další hodince dočkali Mehdiho, syna naší hostitelky. Trochu jsme pokecali a pak nás Mehdi zavedl k autu s řidičem (sami auto nemají), který nás měl odvézt na ubytování. Když jsme se představili s naším řidičem, seběhla se na něj skupinka asi pěti taxikářů a začali horlivě gestikulovat a (jak je zvykem Arabů) křičet. Náš řidič nás nahnal do auta a jal se vyjednávat, občas do něj někdo hrubě strčí nebo naznačí pohyb rukou směrem ke krku. Arabštinou nevládneme, a tak můžeme jen spekulovat, o co šlo. Bylo to asi tak:
Náš řidič totiž není taxikář, a tak se na něj ostatní seběhli, protože jim bral kšeft.
Náš řidič argumentuje tím, že to je odvoz na objednávku předem.
Taxikáři mu nevěří a chtějí po něm doklad o objednané službě.
Řidič se obrací na Mehdiho, protože do jejich ubytování jedeme.
Mehdi se obrací na nás, abychom taxikářům ukázali potvrzení o rezervaci.
Já, tupec, krčím rameny, jelikož jsem si nic takového nevytiskl.
Taxikář se nabízí, že jim prý stačí ukázat rezervaci na telefonu.
Já vytáhnu svůj „hloupý“ telefon a další komentář je zbytečný.
Taxikáři se dohodnou, že jim i postačí, když jim povíme název ubytovacího zařízení kam jedeme.
Já, tupec, opět pouze krčím rameny a gestikuluji směrem k Mehdimu, že bydlíme u něj a jeho matky Fatimy.
Přichází policista, skupina se trochu uklidní. Dochází ke konsenzu. Jsme vykázáni kamsi, kde má náš řidič cosi udělat (nejspíš se podělit o část peněz).
Naše auto se rozjíždí a za častého gestikulování a hulákání z okna vyjíždíme kamsi.
Když do kamsi dorazíme nejspíš nesplníme cosi, protože když se pokoušíme následně opustit areál letiště, jsme policistou vráceni opět kamsi.
Když do kamsi znovu dojedeme, řidič vypíná motor a s Mehdim zachází za roh v doprovodu oněch rozhněvaných taxikářů.
Po chvíli se k nim připojí policista za další moment i dva vojáci.
My v autě sedíme a hádáme, co se asi děje. Slyšíme jen rozhněvané výkřiky zpoza zdi.
Asi po dvaceti minutách se celá společnost vrací k našemu autu. Hovor už je klidnější.
Mehdi rozděluje několik drobných mezi taxikáře. Výbuchy emocí jsou již sporadické.
Cca po hodině celá záležitost končí a my se po 3 hodinách od dosednutí konečně dostáváme z letiště.
Takové hezké přivítání v zemi jsme ještě nezažili.
Města v Maroku jsou tradičně rozdělena do 3 částí. Medina (staré město), Nové Město a Melah (židovská čtvrť). My bydleli v Medině a cesta tam vedla přes Nové Město. Už během cesty nám bylo jasné, že v Novém Městě není o co stát. Široké bulváry, obchoďáky, neony, Pizzahuty, McDonaldy a další prasečkárny nás nezajimají. Po půlhodince jízdy nás s Mehdim vysadili u Modré brány do Mediny, odkud nás Mehdi vedl ještě asi 3 minuty spletí uliček, než jsme konečně dorazili do našeho ubytování. Celý den jsme si vlastně jenom vozili zadky, ale byli jsme děsně utahaný, takže nám velice přišel vhod mátový čaj, který na nás již čekal...
